Ordinace kazatelů v kontextu Starého zákona

Nick Lica, kazatel BJB

duben 2013

Baptisté se v dějinách vždy obraceli k Písmu, aby našli odpovědi na své otázky týkající se života víry a praxe služby. Jako baptisté i dnes nemůžeme jinak, než obracet se k Písmu, když chceme znovu formulovat svá přesvědčení, nebo hledáme odpověď na různé teologické otázky, případně chceme poznat biblický základ, na kterém jsou postavené některé přijaté tradice a zvyky.

Ordinace patří právě mezi ta témata, na která dnes baptisté nahlížejí různě a právě z tohoto důvodu si vyžadují a zaslouží naše zkoumání. Hned na úvod bych chtěl říci, že jsem slova jako „ordinace, ordinovat“ v našich českých překladech nenašel. Právě proto stojí za to si položit o to víc otázky typu: Odkud se vzala ordinace? Najdeme ve Starém zákoně nějaké kořeny, paralely a podklady pro ordinaci dnes?

V této skromné a krátké práci dávám záměrně přednost slovům „oddělení, pověření, posvěcení, vysvěcení ke službě nebo uvádění v úřad“ místo ordinace. Zdá se mi že, když o tom mluvíme jen v kontextu Starého zákona, právě tato slova jsou nejpřijatelnější pro naše studium. Vlastně jsou to i slova, která Bible používá a předkládá ve Starém zákoně k tomu tématu.

Kněžský úřad

Jelikož se ordinace týká duchovních, pochopitelně musíme začít u nich . První zmínka o knězi, který sloužil Bohu, je v Genesis 14:18-20. Byl to kněz Melchisedek. O jeho uvedení do úřadu však nevíme nic. Je to výjimečný kněz v Bibli. Tak můžeme říct, že kněžství jako takové existovalo dávno před tím, než bylo ustanovené po vyjití Izraele z Egypta.

Předáronovská kněžská služba zrejmě tedy existovala v Genesis a vnímala muže jako kněze rodiny. Se skutečností „přinášení oběti“ se setkáváme ihned po pádu Adama a Evy, kdy jejich synové Kain a Ábel přinášejí oběti Hospodinu. Po potopě také Noe přinesl oběť Hospodinu na oltáři (Genesis 8:20) a Jób také obětuje za své děti (Jób 1:5). Patriarchové také zbudovali oltáře Hospodinu a obětovali.

První zmínka ale o uvedení do kněžského úřadu, se nachází ve Starém zákoně po vyjití Izraele z Egypta a ustanovení kněžství jako oficiálního úřadu v Izraeli. Exodus 28:41:  „Oblékneš do toho svého bratra Árona a s ním jeho syny. Dáš jim pomazání a uvedeš je v úřad. Posvětíš je, aby mi sloužili jako kněží.“

Áronské kněžství bylo Božím opatřením pro Izrael, který sám o sobě byl od Boha vzdálen a potřeboval někoho, kdo by v jeho zastoupení před Boha předstupoval. Uvedení těchto lidí do úřadu není okrajovou zkušeností, neodehrává se ve skrytu nebo soukromí stanu, ale je to veřejný akt při bohoslužbě spojen s přinášením obětí. Jak říká Exodus 29, kněží byli obmyti, oblečeni, pomazáni, posvěceni a potom přinášeli zápalné, ohnivé a pokojné oběti pro Hospodina.

Všechny tyto detaily, které se týkají roucha kněží ( Exodus 28) a jejich uvádění do úřadu (Exodus 29), jsou důležité pro Hospodina, proto je tam máme popsané. Kněží a ostatní lidé je měli přijmout, respektovat a dodržovat jako Boží nařízení. Uvedení kněží do úřadu je důležitým prvkem starozákonního obětního systému a chrámového uctívání. Bez kněze není možné mít zastoupení před Hospodinem, přinášet oběti a dojít k odpuštění. Instrukce a nařízení pro jejich oblečení, roucha, a posvěcení naprosto ukázala všem lidem, že jsou to oddělení lidé k vykonávání náboženských úkonů. Kněží měli být oddělená skupina od ostatních právě ke konání posvátných úkolů před Hospodinem v jeho chrámu. Jen kněží, kteří byli takto oddělení ke službě a splňovali všechny požadavky zákona, mohli Pánu přinášet oběti za lid. Další zmínky o oddělení kněží ke službě se nacházejí v:

• Leveticus 8-9, kde se nachází vysvěcení Árona a jeho synů. Tady se nachází pravidla pro oddělování ke službě a pro očišťování oltáře a příslušenství.

• Numeri 11:16-17, 24-25, ustanovení šedesáti starších můžu jako pomocníků Mojžíše ve službě lidu.

• Numeri 27:18-23, pověření Jozua, jako Mojžíšova následníka, na post vůdce národa.

Tyto různé texty pomáhají k vysvětlení různých současných chápání ordinace. Vysvěcení kněží se zakládala především na Božím povolání Árona a jeho synů, aby „mu sloužili jako kněží“. Exodus 28:1: “Přikaž, aby předstoupil tvůj bratr Áron a s ním jeho synové z řad Izraelců, aby mi sloužili jako kněží: Áron a Áronovi synové Nádab, Abíhú, Eleazar a Ítamar.“

Kořeny „ordinace“ ve Starém zákoně a její paralely
Hebrejské slovo pro úkon, který my dnes nazýváme „ordinace“ znamená „naplnit ruce“. Kněžím, při tomto slavnostním aktu, byla předána všechna odpovědnost a úkoly spojené s jejich budoucí službou; byly vloženy do jejich rukou. Platnost jejich oddělení ke službě byla potvrzená Bohem, když se jeho sláva ukázala a oheň z nebe zapálil přinesené oběti.

Dva záznamy, které zahrnují vložení rukou a které nejvíce ovlivnili pozdější praxi vykonávání ordinace v křesťansko-židovské kultuře byli: ustanovení Jozue za vůdce národa po Mojžíšovi (Numeri 27:12-23) a očišťování levitů (Lev 24). Přenos vůdcovství od Mojžíše k Jouzovi, byl široce přijat jako nejjasnější starozákonní předchozí případ a budoucí model pro pozdější ordinaci jako takovou. Očišťování a zasvěcení Levitů ke službě si také zaslouží podrobný náhled. Oba tyto záznamy zahrnují Boží povolání a ustanovení lidí pro specifické úkoly.

Co vůbec znamenalo ve Starém zákoně „vložit ruku na někoho nebo na něco“? „Vkládání nebo vložení rukou se vyskytuje ve Starém zákoně okolo 25 krát v různých kontextech. Nejčastěji (18x) se používá v kontextu přinášení obětí, když kněz vloží ruku na zvíře, které má být obětováno. Vložení rukou ať jednou rukou nebo oběma nemá v Písmu jen jediný význam. Ve Starém zákoně „vložení rukou“ komunikovalo velké spektrum významů, které obsahovalo: transfer (předání), substituci (zastoupení), tak jako potvrzení legálních rozhodnutí, schválení příjemce nějakého činu, potvrzení vlastnictví, nebo utvrzení uznání či potvrzení, že někdo nebo něco bylo odděleno. (David P. Wright)“.

Vkládání rukou bylo často používáno při předávání požehnání jako např. u patriarchů (Gen 48), symbolizovalo předávání viny na určitou oběť (Lv 4:4) nebo souhlas pro trest smrti za rouhání (Lev 24:14).

Ustanovení Jozue za vůdce Izraele

Většina učenců se shoduje na tom, že když Mojžíš vložil ruce na Jozua, šlo o předávání vůdcovství z Mojžíše na Jozua. To vypadá na první pohled jako to první, o co šlo. Bylo ale předáno ještě něco při tomto aktu? Z přikázání, které Mojžíš dostal, pozorujeme, že se předalo něco navíc. Numeri 27:18-20 I řekl Hospodin Mojžíšovi: "Vezmi k sobě Jozua, syna Núnova, muže, v němž je duch, a vlož na něho ruku.  Postavíš ho před kněze Eleazara i před celou pospolitost a dáš mu před jejich zraky pověření. Předáš mu díl své velebnosti, aby ho celá pospolitost synů izraelských poslouchala.“ Pověření v tomto textu znamená božskou autoritu, kterou Mojžíš dostal na hoře Sinaj. Juzue už měl Ducha Božího, ale nyní měl dostat „pověření i díl velebnosti Mojžíšovi“ aby mohl obstát v jeho budoucí službě. Deuteronomium 34:9 to shrnuje slovy: „Jozue, syn Núnův, byl naplněn duchem moudrosti. Mojžíš totiž na něho vložil své ruce. Izraelci ho poslouchali a činili, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi.“ V tomto verši bychom neměli hledat „vůdcovskou posloupnost“, protože Jozue neměl v závěru svého života nikoho na koho by vložil ruce a předal nějakou posloupnost v autoritě a vůdcovství. Tento text ale mluví o duchu moudrosti, jenž byl Jozuovi předán na základě vložení rukou Mojžíšem. Mojžíš ovšem byl jen nástrojem, zdrojem je Hospodin. Tím, že Mojžíš vložil ruce na Jozua, veřejně označil toho, kdo má dostat tuto autoritu a moudrost jako jeho nástupce. Vložení rukou oddělilo Jozua pro zvláštní úkol a právem se na to můžeme dívat jako na určitou inauguraci, instalaci, uvedení do konkretní služby. Samozřejmě další významy „vložení rukou“ v tomto případě byli navrhnuty jako: požehnání, které mu Mojžíš dal a Jozue se tak stal Mojžíšovým náhradníkem a budoucím nástupcem. Ale text jasně ukazuje, že Jozue nemohl naplno nahradit Mojžíše, který mluvil tváří v tvář s Hospodinem (Detu 34:10). Jozue si vyžádal tyto služby a duchovní vidění od Eleazara syna Áronova (Num 27:21). Vložením rukou se Jozue nestal kopií Mojžíše, ale přijal autoritu před shromážděním a moudrost od Boha k vykonávaní svého úkolu -vést (duchovně i vojensky) Boží lid do zaslíbené země.

Oddělení Levitů ke službě

Co se týká oddělení a pověření Levitů ke službě (Numeri 8:5-23), oni měli za úkol pomáhat kněžím ve službě. Kromě toho významně sloužili svým soukmenovcům tím, že zastupovali jejich prvorozené, na něž měl Bůh právo. Na každou lévijskou čeleď připadla určitá specifická povinnost, která se týkala manipulace a stěhovaní stanu a pohyb svatých předmětů uvnitř stanu a svatyně. Rituál jejich oddělení ke službě obsahovalo nejprve očištění: pokropení vodou, oholení celého těla a vyprání roucha. Aby byli způsobilí vykonávat Hospodinovou službu, Mojžíš je přivedl před Hospodina a Izraelci na ně vkládali ruce (Numeri 8:10), přinesl oběť přídavnou a dva býky jako oběť za hřích a oběť zápalnou. Nevíme, zda na ně celý tábor Izraelců vkládal ruce nebo zda to byli zástupci všech kmenů, každopádně Levité byli jako oběť daná Bohu za Izrael na místo prvorozených. Numeri 8:16  Budou mi odděleni z Izraelců jako dar; vzal jsem si je místo všech, kteří otvírají lůno, místo všech prvorozených mezi Izraelci.

Vložení rukou v tomto případě bylo součástí odděleného procesu, který vytvářel výjimečnou skupinu v Izraeli, jenž byla pověřená zvláštními náboženskými úkoly. Tento akt měl své kořeny v přikázání daných Mojžíšovi v exodu Izraele a vykoupení prvorozeného. Protože Levitský statut byl dědičný, tento rituál se už nikdy neopakoval.

Vysvěcení Árona a jeho synů

Úřad kněze byl klíčový ve starověkém Izraeli. Jako prostředníci mezi Bohem a komunitou lidu, vykonávali kněží životně důležité úkoly, na kterých závisel blahobyt každého člověka. Jejich povinnosti je přivedly do kontaktu s nejsvatějšími předměty, které tehdy existovaly a tedy blízko Boží přítomnosti. Leviticus 8 popisuje celý obřad vysvěcení Árona a jeho synů. Úřad kněžský byl dědičný a byl dán výhradně mužům - synům z pokolení Árona. Kněží byli vysvěcení, Levité byli oddaní Bohu.

Vysvěcení kněze jako takové, bylo aktem, který trval 7 dní (Lv 8:33) a byl doprovázen, podle Leveticus 8: omýváním, oblékáním si speciálních oblečení a příslušenství, pomazáním hlavou olejem, pokropením krví oltáře, potřením ucha, palce pravé ruky a palce pravé nohy krví, a pak následovala oběť podávání Hospodinu. Lv 8:28: „To je oběť při uvádění kněží v úřad, libá vůně, ohnivá oběť pro Hospodina.“ Potom, na znamení posvěcení kněží a jejich uvedení do úřadu, museli kněží držet sedm dní stráž Hospodinu (Lv 8:34).

Všechny zmínky o uvedení do úřadu se udály na Hospodinův pokyn a rozhodnutí. On byl tím, kdo vybral určitou skupinu lidí nebo konkrétního člověka ke službě. Oddělení ke službě se tedy událo na jeho pokyn, přímo na jeho rozhodnutí a výběr. Není zaznamenáno, že na kněze byly vkládány ruce. Spíše čteme že Áron se svými syny vložili ruce na hlavu berana vysvěcení (Lv 8:22). Kněžským úřadem byli pověřeni, pod trestem smrti, výhradně Áronovi synové tak, jak říká Numeri 3:10 „Árona pak a jeho syny pověříš, aby střežili své kněžství. Jestliže se přiblíží někdo nepovolaný, zemře."

I když při uvedení do úřadu Árona a jeho synů se na ně nevkládaly ruce, ostatní prvky byly výjimečné, včetně zvláštního oblečení, jenž kněží měli, aby se od ostatních lišili, pomazání, a beran vysvěcení, spolu s dalšími obětmi a krevní ceremonie byli naprosto základem této mimořádné události. Tyto rituály oddělovaly a vysvětily Árona a jeho syny pro trvalé kněžství v Izraeli.

Hlavní úlohu úřadu kněžství ve Starém zákoně je mediátorská (t.j. zprostředkující) spojení s Bohem. Právě Starý zákon se stal pro některé (Cyprian 200-258 A.D.) zdrojem pro učení jímž v době novozákonní našli podporu a základ pro rozdělení na laiky a duchovenstvo a později transformace duchovenstva v hierarchii. Protestantská reformace odmítla však toto tvrzení, tím že zdůraznila kněžství všech věřících proti hierarchickému středověkému pohledu na vysvěcení. Martin Luther nazval všechny křesťany kněžími (1 Pet 2,9), někteří z nich jsou ordinování k veřejné službě kázání a vyučování.

Shrnutí

Starý zákon prezentuje bohatou rozmanitost obřadů a rituálů používaných k pověření, oddělení vedoucích ke službě. Vložení rukou, pomazání olejem, udělení zvláštních oblečení, nebo speciální obětní obřady byly používány k tomu, aby uvedly vybrané lidi do různých úřadů nebo je ustanovily je k specifickým úkolům. Kněží byli vysvěcení, Levité oddaní Hospodinu, Jozue a dalších 70 starších byli ustanoveni. Proroci prožívali božské povolání a poslání. Žádné z těchto termínů nekoresponduje precizně s křesťanskou ordinací jak jí praktikujeme my, ale tyto rituály mohou nabídnout nějaký základ a inspiraci.

Kněžské rituály zdůraznili jedinečnou smlouvu mezi Bohem a Izraelem a následný požadavek svatosti v Božím lidu. Tři obřady – pomazání, oblékání speciálních rouch a speciální obětní ceremonie – sloužily k vysvěcení kněží ve staré smlouvě. Tyto prvky jsou poněkud nejvíce teologicky vzdálené ve světle Nového zákona s důrazem na Ježíše Krista jako jediného dokonalého velekněze.

Koncept všeobecného kněžství, tak důležitý v baptistickém pojetí víry a praxe, také vytváří tlak s myšlenkou speciálně vybrané skupiny lidí vysvěcené za kněze. Tyto staro-zákonní rituály ve spojení s uvedením kněží do úřadu nám všem baptistům, kteří svou teologii zakládáme na všeobecném kněžství připomíná, že svatost není alternativa, ale požadavek ode všech Božích lidí.

Baptisté a ordinace dnes

Baptisté až do dnes všeobecně praktikovali vkládání rukou při ordinačním aktu. Tato praxe má své kořeny přímo nebo nepřímo v obřadech ustanovení ve službě Jozua a Levitů. Baptisté také věří, že kandidát na ordinaci pro službu v církvi musí mít Boží povolání. Na ordinaci je podstatné Boží povolání a obdarování a jejich nedostatek nemůže nic nahradit.

Většina baptistů věří, že ordinací se potvrzuje určité povolání ke službě a Boží zmocnění Duchem svatým, aniž by to poukazovalo na větší duchovní statut než mají ostatní křesťané. Ordinace v nové smlouvě nemá oddělit Boží lid od duchovních, ale sjednotit je a v pokoře uznat Boží dary dané církví a s radostí tyto lidi oddělit a pověřit k tomu, k čemu je už Bůh sám povolal a vybavil.

Ordinace není svatější služba než ta daná těm, kteří byli pokřtění jako věřící. Vložení rukou s modlitbou se odvolává na Boží požehnání nad ordinovaným a ukazuje, že je Boží služebníkem Božímu lidu. Ordinaci chápeme jako rozpoznaní církve určitého obdarování člověka, který je pak veřejně oddělen, pověřen a ustanoven k vykonávání konkretních úkolů v Kristově církvi.

Ordinace pro baptisty je bohoslužba vděčnosti za Boží lásku projevenou v povolání nového služebníka.

Literatura použitá:

William H. Brackney (ed.), Baptist and Ordination: Studies Conducted by Baylor University and the Baptist General Convention of Texas,

Macon, GA: National Association of Baptist Professors of Religion, 2003.

Nový biblický slovník, Návrat domu, 2009.