Nemůžeme si vybrat své rodiče, když přicházíme na tento svět, ale když se narodíme do Boží rodiny ano – dobrovolně si vybíráme ty, kteří budou našimi bratry a sestrami. Jak říká Henry N. církev volá k dalšímu kroku: „Dobrovolně se rozhodnout spojit se s podivnou směsicí lidí, kvůli společnému poutu v Ježíši Kristu. Společenství je místo, kde vždycky žije někdo, s kým byste chtěli žít ze všech nejméně.“
Jak to dělat, aby můj nedokonalý sbor, mi nadále byl trvalým domovem jak v dobrém tak ve zlém? Je důležité vědět, kde jsi doma. Není to jenom pocit, i když ten také je důležitý, ale je důležité mít společenství, kde dáváte a přijímáte: lásku, odpuštění, přijetí, pochopení, podporu, modlitbu a službu. Když takové místo máte, sbor potom pro vás není budova, není nádraží, není muzeum není ani nějaké jiné nudné místo, které občas navštívíte, ale stává se vaším domovem. A ten má místo ve vašem srdci a vy víte, že tam chcete sloužit a budovat Boží dílo svými dary, penězi, energií, silou a vším co vám Bůh dává.
Jsou křesťané, kteří říkají: “Já jsem doma všude!” Je to ale tak? Můžeme přespat různě: v hotelu, u známých a příbuzných a cítit se dobře, ale skutečný domov máme pouze jeden, a to tam, kde bydlíme. Náš sbor, kde jsme doma, je tam, kde sloužíme a pravidelně budujeme Boží království.
Protože naše společenství je tvořeno lidmi, kteří nejsou dokonalí, potřebujeme velkou dávku pokory, odvahy, lásky a učenlivosti, abychom to nevzdali a zůstali věrní našemu společenství. A když někdy v tom selháváme tak to je jen znamení, že ani my nejsme dokonalí a potřebujeme milost za milostí, jak od druhých, tak od Boha. Bůh ale ve svém lidu má s námi a i našimi sourozenci dobrý růstový plán - chce, abychom společně rostli a duchovně zráli do podoby Jeho Syna (Ef 4,13). To se nemůže dít, když náš domov je virtuální církev, děje se to jenom tam, kde jsme na živo mezi lidmi, kteří potřebují naší lásku, podporu, pochopení a modlitbu. Tam, kde budujeme vztahy a dotýkáme se lidí a jejich problémů a radostí. Když jsme upřímní i my tyto věci občas potřebujeme. A proto církev existuje: aby akcelerovala náš duchovní rozvoj skrze vše, co nabízí. Co ale k tomu je zapotřebí, abychom sbor neopouštěli z nebiblických a sobeckých důvodů? Potřebujeme se naučit překonat nějaké výzvy.
Potřebujeme překonat zklamání.
J. F. Powers napsal o církvi: „Je to stará velká loď, skřípá, houpe a kolébá se a občas se ti z ní chce zvracet. Ale dopluje tam, kam míří. Vždycky tam doplula a vždycky tam dopluje, až do konce věků – s tebou nebo bez tebe.“ Ponorková nemoc, ztráta motivace, vize a chuti se zapojit z x důvodů není něco co v církvi nemůžeme zažít. Ba naopak vidím, že se to v našich společenstvích děje. Často zklamání je v pozadí nezapojení, neúčasti, neochoty sloužit a žít naplno pro Krista.
Můžeme být zklamání z různých důvodů: že sbor není zdravý, že neroste, že nemáme dostatek dětí, mládeže nebo mladých rodin, nebo že sbor nemá misijní zápal a nedokáže být magnetem pro nevěřící a pod. A když v neděli ráno vedle nás možná sedávají někteří lidé, kteří jsou velmi nepořádní, problémový, nevoní a možná jsou dysfunkční, si říkáme: “Kde je to vítězství, a ten pocit, že náš sbor přežije dál?”
Bůh s námi ale nepřestává pracovat, protože vidí naši potenciální hodnotu pro své království. My vidíme minulost - ty zlaté dobré časy, překážky pro růst, nezdary, lidi plné zklamání a někdy i úbytek členů na konci roku. Bůh vidí, kým se můžeme stát v Kristu a chce, aby církev pomáhala a sloužila ke spáse všem lidem, kteří jsou jen otevření pro evangelium. Ano, občas na lodi je ”mořská nemoc” vztahy jsou ve výstavbě, atmosféra není moc slavnostní a vám z té lodi se chce utéct člunem někam jinam. Ale kam, když kolem vás je nebezpečný oceán? Než to uděláš, mysli na Noeho, který musel trávit spoustu času v korábu se zvířaty, která nevoněla a on to musel snášet. On nevyskočil z lodi ze stejného důvodu, z jakého bys ty neměl opustit svůj sbor – protože jiná lepší možnost neexistuje. Církev je Boží projekt záchrany pro tento svět. Proto buď tam, kam tě Bůh postavil, protože Bůh chce, abys vyrostl ze školky sobectví až na vysokou školu odpuštění, trpělivosti a plnosti Ducha. Bůh tě chce naučit překonat zklamání tím, že posiluje tvoji identitu, povolání a smysl pro službu, kterou můžeš udělat jen ty.
Takže proč se s tou církvi obtěžovat? Protože církev je Boží osobní projekt který zůstává až do konce věků. Církevní hnutí přicházejí a odcházejí, ale Ježíš řekl: „zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.” (Mt 16:18). Církev nepatří farářům a kněžím, kazatelům, ani nikomu z nás. Vlastníkem církve je Kristus - Pán církve. A on své dílo neopustí. Přines jemu své zklamání a nech se proměnit jeho vizí, kterou má pro církev a konkrétně pro tebe. On jako hlava církve, se za ni obětoval, takže je to jeho vlastnictví. Buď živým kamenem tam, kam tě Bůh postavil, aby i pomocí tebe se dal stavět duchovní dům (1P 2:5).
Potřebujeme překonat problémy a konflikty.
Z rodiny také člověk nemůže odejít jen proto, že má problémy, protože ji sám tvoří a má za ni odpovědnost. Když se nám něco v církvi nelíbí - musíme to společně změnit. Církev všeobecně potřebuje dnes obnovu, aby mohla ještě účinněji zářit a plnit poslání, které od Krista má – zasáhnout svět evangeliem.
Aby se tohle mohlo stát, potřebujeme uvnitř církve být lidmi, kteří rostou neobvyklým způsobem, který popsal Jan, když o Kristu řekl: “On musí růst, já však se menšit.” (Jan 3,30). To je základní princip pro překonání problémů a konfliktů v církvi dnes. Pokud nechceme svoji pýchu pokořit, sobectví opustit a tvrdohlavost zanechat - Kristus v nás nemůže růst. Potom se stáváme něčím jiným, než Bůh chce: stáváme se náboženskými lidmi, kteří zahřívají církevní lavice bez proměny srdce, jen ne zbožnými lidmi plnými Ducha.
Církev jako Boží rodina má být místem, kde najdete slitování, pochopení, uzdravení a společenství, které za námi stojí a podporuje nás. Církev je prostor, kde se tyto věci naučíme dávat a přijímat.
Každá církev má problémy a lidi, kteří je způsobují. Bylo tomu tak vždy. Novozákonní církve měli svoje problémy: teologické, vztahové, organizační, sociální, etické a duchovní. Např. v korintskem sboru – někteří členové se při večeři Páně opíjeli a jiní nechtěli chodit do sboru, pokud nebude kázat jejich oblíbený kazatel. Byli rozdělení a měli spoustu problémů včetně toho, že jeden chlápek měl dokonce poměr s nevlastní matkou (1K 5:1). Řekli byste, že takový sbor nemá už šanci a přesto se apoštol s ním zabývá, píše mu dvě epištoly a bojuje za to, aby měli zdravou víru, dobrou organizaci, řád při bohoslužbách, správně pochopili význam večeře Páně, usilovali o duchovní dary a pochopili Boží povolání, kterého se jim dostalo a žili podle tohoto standardu. Povzbuzení, které dostali korintští, aby překonali své problémy platí i pro nás v tom jak vidíme svůj sbor: “Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce.” 1K 16:13-14
Ve sboru je Boží škola růstu, kde se učíme milovat, snášet se navzájem, žít skrze víru ne skrze emoce, a kde skrze odpuštění a rostoucí lásku překonáme rozdíly mezi sebou a budeme žít v pokoji a harmonii.
Proto jsem vděčný za svůj sbor, protože tam pro mne je místo růstu, posunu a rozvoje po všech stránkách. Tam najdu povzbuzení, motivaci a vize stát se tím člověkem, kterým mě chce Ježíš mít. Tam se učím milovat, sloužit a bojovat za druhé a je tam prostor, kde chci být užitečný. Proto nemusím hledat jiné místo, protože se už nacházím v centru Boží vůle, kde mě Bůh chce. A protože církev má slavnou budoucnost chci být její součástí a společně s ostatními sourozenci očekávat slavný příchod našeho Spasitele. On je náš cíl a v Něm máme svůj domov!
- Nick Lica, BJB KV