Otázky do Rozsévače - 4-2021
1. Stát se kazatelem je velké rozhodnutí. Alespoň v mých očích. Jak jste prožil povolání do služby?
Ano, stát se kazatelem bylo velké rozhodnutí v mém životě. Povolání do služby jsme prožili s manželkou Aničkou ještě před svatbou, když jsme se společně hlásili na Biblickou školu v Olomouci v roce 1995. Oba jsme prožili, že chceme sloužit Pánu na plno, a proto jsme se hlásili na naši školu, abychom se na to dobře připravili. Po dokončení VOŠST v roce 1998 nás Pán povolal do této služby v církvi na plný úvazek. My jsme jeho volání skrze církev přijali. Byli jsme velmi mladí, mě bylo 26 let.
2. Kdo z lidí vás nejvíc ovlivnil na cestě stát se kazatelem?
VOŠ-ka v Olomouci jako taková byla výborná škola života i příprava na službu. Naši učitelé byli určitě výborní mentoři a ovlivnili nás nejvíc duchovně. Stali se pro nás životními vzory a svým životem, učením a zkušenostmi nás hluboce ovlivnili teologicky, biblicky, ale i ve vztahu k Bohu: ThDr. Pavel Titěra, Bohuslav Procházka, ThDr. Jindřich Slabý, ThDr. Jan Urban a další zbožní lidé, kteří jsou vám známí, ale i ti neznámí, všichni nám jsou velmi drazí.
3. Kdo byl vaším vzorem?
Výše jmenovaní byli jak vzory, tak zbožnými lidmi, na které jsem hleděl a hltal každé slovo, které pro nás měli. Moc si vážím jejich poznání, lásky k Písmu, osobního vztahu s Pánem, duchovního vlivu, který měli, ale i pokory, kterou jsem viděl a charakteru, který Pán v nich vybudoval. Byl jsem velmi požehnaný, že mě mohli takové osobnosti ovlivnit na cestě, když jsem se připravoval na službu.
4. Kolik let jste byl kazatelem, a ve kterých sborech jste tuto funkci vykonával?
Do kazatelské služby jsem nastoupil s manželkou v lednu 1999 do Vikýřovického sboru. Tam jsme sloužili 11,5 roku a od srpna 2010 jsme přijali povolání sloužit v Karlovarském sboru. Takže před dvěma lety jsme si už připomněli 20. výročí ve službě.
5. Co jste měl na této práci nejradši, nebo co vám dávalo ten pocit, že má smysl?
Do této práce se člověk sám nemůže povolat, buď je to od Pána nebo ne. A když je to od Pána, dává nám to vědomí, jistotu a radost, že jsme Jeho vyslanci a zvěstovatelé evangelia - té nejlepší zprávy, která na této planetě je. Zpráva, že člověk může být v Kristu zachráněn a potom, že může růst a měnit se do podoby Božího Syna (Ř 8:29). Takže ano, zvěstovat Boží slovo, které přináší změnu do života člověka, to je velký úkol, privilegium a velká naděje, radost a jistota, že má smysl to, co dělám. A když člověk může ještě pokřtít nové lidi, a činit z nich učedníky, kteří jsou budováni ve víře a milují Pána, to jsou velké věci. Proměněné životy lidí mi dávají ten velký pocit, že má smysl kázat, modlit se, zápasit, vytrvat a očekávat na Pána.
6. Co pro vás bylo nejtěžší?
Já můžu s jistotou říci, že na tuto práci jsem byl připravován Pánem od malička, takže mám velké výhody, které mi pomáhaly překonat těžkosti a výzvy kazatelské služby. Můj učitel kazatel Jan Urban je krásně vyjmenoval ve své knize “V Jeho službách” a řekl, že jimi jsou: ochota k sebe-oběti, odvaha k osamělosti, umění unést kritiku a vytrvalost v únavě. Toto a další věci jako: stěhování, pravidelná služba, zápasy za lidi, které bychom rádi viděli blíže Bohu a společenství, tlaky a stresy, které zná jen kazatel, duchovní boje za druhé, mít neustále trpělivost, vyhlížení počitatelného ovoce své práce, to jsou vše těžkosti, které kazatel musí překonat za pochodu služby a někdy v tichosti a s pokorou je unést.
7. Měl jste někdy krizi a chtěl jste si najít jiné povolání? Pokud ano, co vám pomohlo setrvat? Kdybyste nebyl kazatelem, jaké povolání byste vykonával?
Zatím takovou krizi jsem neměl, která by mě donutila pošilhávat po jiném povolání. Ani nevím jaké by to bylo, dělat něco jiného. Dělám to, co Pán pro mě měl nachystané a jsem za to rád. Kdybych nebyl kazatelem, tak bych možná byl učitelem angličtiny nebo bych dělal v oborech spojených s prodejem a servisem techniky všeobecně.
8. Máte rodinu? Jak to vnímali a co pro ně bylo těžké?
Ano, s manželkou máme tři odrostlé děti. Stěhování bylo pro naše děti velký problém, jedna z dcer to nazvala trauma. Na novém místě si nemohly několik let zvyknout a nazvat to místo domovem. Děti vnímají tlaky a problémy, které každé společenství má, a nepodaří se nám úplně je od nich oddělit. Modlíme se aby, duchovně obstály a milovaly Boha a jeho nedokonalý lid.
9. Práce s lidmi je vyčerpávající. Jaký druh odpočinku byl pro vás nejlepší?
Nejlepší druh odpočinku byla dovolená u moře, pokud to bylo možné. Tam jsem si nejvíce odpočinul. To znamená pryč od místa pravidelných povinností. Je to takový pocit, že vypnete a budete dělat jiné činnosti a manuální práce, např. u dědečka na zahradě. Ale jinak, četba, hudba, procházky, focení je pro mě také krásný relax.
10. Co je pro vás v těchto dnech nejlepší a co nejtěžší?
Je tu pandemie, nouzový stav....mám hodně času na studium, a s přípravou se snažím být dopředu klidně i dva měsíce. To mě těší. Sloužím ne pod tlakem, ale z hojnosti.
Nejtěžší je únava už z tohoto stavu, omezení a restrikcí, dělání seznamů na bohoslužbu a všeho, co s tím souvisí. Společenství nemůže fungovat tak jak má, lidé se nevidí kvůli střídání, atd.
11. Chtěl byste říci něco, na co jsem se vás nezeptala?
Je to sice rozhovor z kazatelem, ale jak vidíte nevyhýbám se mluvit v množném čísle, protože, to není jenom moje služba, ale služba celé rodiny. Velkou pomocí ve službě je pro mne moje milovaná žena Anička, od které dostávám takovou podporu a povzbuzení, o kterých se mi ani nesnilo. Bez ní, teď vím, bych nebyl schopen takto sloužit. Jsem vděčný i za naše děti, které ve sboru jsou zapojené na maximum do služby a v době karantény mi pomohly vysílat pravidelně online bohoslužby. Jsem vděčný za sbory, kde jsem mohl být a kde v současnosti jsem, i za to, že Pán to s námi nevzdává, ale dává nám neustále možnosti a příležitosti ke službě, svědectví a růstu. On svou církev bude budovat, navzdory pandemii a jiným překážkám. To je naše naděje, která nás udržuje ve službě, radost a očekávání do budoucna.
NL