Rick Warren
Ježíšovo kázání přitahovalo obrovské davy lidí a Bible také často hovoří o tom, jak davy lidí na jeho učení pozitivně reagovaly. V Mt 7,28 čteme, že „zástupy nad jeho učením žasly“. V Mt 11,18 se uvádí, že lid „byl Ježíšovým učením nadšen“. Marek 12,37: „početný zástup mu rád naslouchal“.
Tyto zástupy nikdy neslyšely nikoho mluvit tak, jako mluvil Ježíš. Lidé byli jeho projevem fascinováni.
Chceme-li upoutat pozornost nevěřících tak jako Ježíš, musíme předávat duchovní pravdy způsobem, jakým je předával on. Věřím, že právě Ježíš, a nikdo jiný, nám musí být v kázání vzorem. Naneštěstí věnují někteří učitelé homiletiky více pozornosti Aristotelovi a řecké rétorice než tomu, jak vyučoval Ježíš.
V Janovi 12,49 Ježíš připouští: „Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci.“ Všimněte si, že Otec mu přikázal nejen to, co má říci, ale také, jak to má říci. To je mimořádně důležité. Často přehlížíme způsob, jakým Ježíš kázal.
Z Ježíšova způsobu komunikace, nejen z obsahu, se můžeme mnoho naučit. Nyní bych však chtěl stručně zmínit tři vlastnosti Ježíšova kázání.
1. Ježíš začínal u potřeb lidí, u jejich zranění a u toho, co je zajímalo.
Ježíšovo vyučování obvykle navazovalo na nějakou otázku či aktuální problém, který někdo z davu nadhodil. Poškrábal člověka tam, kde jej to svědilo. Jeho kázání se tohoto problému bezprostředně týkalo. Vždy s problémem souviselo a vzalo si tento problém za svůj cíl.
Když Ježíš kázal své první kázání v Nazaretě, četl z Izajáše a sdělil lidem, o co při jeho službě slovem půjde: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lukáš 4,18–19). Všimněte si, že všechen důraz klade na potřeby lidí a na uzdravení jejich zranění. Ježíš jim chtěl říct Dobrou zprávu a lidé ji chtěli slyšet. Měl pro ně poselství, které jim nabízelo praktický užitek pro jejich život. Jeho pravda „lidi osvobozovala“ a přinášela do jejich života nejrůznější požehnání.
Naší základní zvěstí pro ztracené musí být dobrá zpráva. Není-li to dobrá zpráva, není to evangelium. Musíme se učit sdílet o evangelium tak, abychom ukázali, že je jednak „dobré“ a jednak je to „zpráva“. Evangelium je o tom, co pro nás Bůh udělal a čím se můžeme v Kristu stát. Osobní vztah s Kristem je odpovědí na všechny nejhlubší potřeby lidí. Dobrá zpráva nabízí ztraceným lidem to, co tak zoufale hledají: odpuštění, svobodu, jistotu, smysl života, lásku, přijetí a sílu. Dobrá zpráva vyřeší naši minulost, dá nám jistotu do budoucna a dá nám smysl pro dnešní den. Máme tu nejlepší zprávu na světě.
Zástupy lidí se vždy seběhnou, jde-li o Dobrou zprávu. Dnes, zvlášť po 11. září, je ve světě spousta špatných zpráv. To poslední, co lidé chtějí v církvi slyšet, jsou další špatné zprávy. Hledají naději, pomoc a povzbuzení. A tomu Ježíš rozuměl. Proto s nimi měl takový soucit. Věděl, že tito lidé jsou „vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Matouš 9,36).
Začnete-li své kázání u potřeb lidí, okamžitě získáte pozornost svých posluchačů. Prakticky všichni řečníci tomuto principu rozumějí a používají jej – kromě pastorů! Moudří učitelé vědí, že je třeba začít u toho, co studenty zajímá, a skrze to uvést probíranou látku. Schopní obchodníci vědí, že je třeba začít u zákazníka, ne u výrobku. Chytří manažeři vědí, že je třeba hovořit nejdříve o tom, na co si zaměstnanci stěžují, a nezačínat tím, co leží na srdci jim. Je třeba začít tam, kde jsou lidé, a teprve pak je přenést tam, kde je chcete mít vy.
Vezměte si kteroukoli učebnici, která se zabývá mozkem, a dozvíte se, že ve spodní části mozkového kmene je filtr, který se jmenuje retikulární aktivační systém. Bůh ze své milosti tento filtr dal do naší mysli proto, abychom nemuseli vědomě reagovat na miliony podnětů, kterými jsme denně zaplavováni. Tento filtr vytrvale prosévá a třídí věci, které vidíte, slyšíte a cítíte – a do vašeho vědomí zasílá jen některé z těchto podnětů. Díky tomu nejste přetíženi a zahlceni. Kdybyste museli vědomě reagovat na každý podnět, který vaše smysly zaznamenají, zešíleli byste! Váš retikulární aktivační systém určuje, čemu budete věnovat pozornost.
Co upoutá pozornost lidí? Jsou tři věci, které vaším retikulárním aktivačním systémem vždy projdou: věci, kterých si ceníte, věci jedinečné a věci, které vás děsí. To má hluboký vliv na to, jak kazatelé káží a vyučují. Chcete-li upoutat pozornost skupiny lidí, která zájem neprojevuje, musíte své poselství spojit s jednou z těchto tří věcí.
Pozornost nevěřících sice můžete upoutat tehdy, budete-li kázat evangelium jedinečným nebo děsivým způsobem, ale když lidem ukážete hodnotu evangelia, bude to nejvíc odpovídat tomu, jak vyučoval Kristus. Ježíš vyučoval takovým způsobem, že lidé pochopili hodnotu a přínos toho, co říká. Nesnažil se nevěřící přivést do Božího království vyhrožováním. Ve skutečnosti hrozil jen náboženským lidem! Dá se říci, že ztrápené upokojoval a spokojené trápil.
Protože jsou kazatelé povoláni k tomu, aby sdělovali pravdu, často se mylně domníváme, že nevěřící dychtí pravdu slyšet. Není tomu tak! Nevěřící dnes pravda zas až tak nezajímá. Průzkumy ve skutečnosti ukazují, že většina Američanů dnes odmítá myšlenku existence absolutní pravdy. A to je zdrojem mnoha problémů v naší společnosti. Lidé si pravdy neváží. Dnes si lidé váží více tolerance než pravdy. Lidé si stěžují na kriminalitu, zneužívání drog, rozpad rodin a další problémy naší kultury, ale neuvědomují si, že příčinou toho všeho je to, že odmítají pravdu.
Kořenem zla v naší společnosti je morální relativismus. Je však velkou chybou, myslíme-li si, že nevěřící budou pospíchat do kostela, když jednoduše prohlásíme: „My máme pravdu!“ Spíš řeknou: „Jo, to dnes mají všichni!“ Hlasatelé pravdy neupoutají mnoho pozornosti ve společnosti, která pravdu znehodnocuje. Někteří kazatelé se to snaží řešit tím, že „KŘIČÍ, JAK TO DOOPRAVDY JE“. Ale hlasité kázání není řešením této apatie. Začíná to u toho, jsme-li „obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“.
Většina nevěřících sice pravdu nehledá, ale zato hledá útěchu. A tady máme příležitost, jak vzbudit jejich zájem o pravdu. Zjistil jsem, že když vyučuji pravdu, která je úlevou v jejich bolesti nebo která řeší jejich problém, nevěřící řeknou: „Díky! Co je ještě v té knize?“ Když se sdílíme o biblické principy, které jsou odpovědí na nějakou potřebu, lidé začínají hladovět po tom, aby získali více pravdy.
Ježíš tomu rozuměl. Jen málo těch, kteří k němu přišli, hledali pravdu. Hledali útěchu. A tak Ježíš uspokojil ty potřeby, které pociťovali, ať šlo o malomocenství, slepotu či ohnutá záda. A když uspokojil jejich potřeby, lidé vždy zatoužili dozvědět se o tomto člověku pravdu. Pomohl jim totiž s problémem, který oni sami vyřešit nemohli.
V Efezským 4,29 je napsáno: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“ Všimněte si, že to, ke komu mluvíme, určuje, co máme říci. Potřeby těch, kteří nám naslouchají, rozhodují o obsahu naší zvěsti. Máme říkat JEN to, co prospěje těm, ke kterým hovoříme. Je-li to Boží vůlí pro naše rozhovory, pak je to také Boží vůlí pro naše kázání.
Naneštěstí se zdá, že mnozí pastoři určují obsah svého kázání podle toho, co cítí, že by měli říci, než podle toho, co lidé potřebují slyšet.
Jedním z důvodů, proč je příprava na kázání pro mnohé pastory tak těžká, je ten, že si kladou špatnou otázku. Ptají se: „O čem mám tuto neděli kázat?“ namísto toho, aby se zeptali: „Komu budu kázat?“ Když budeme jednoduše uvažovat o potřebách posluchačů, snáze poznáme Boží vůli pro naše kázání.
Protože Bůh ve svém předzvědění již ví, kdo na vaše bohoslužby příští neděli přijde, proč by vám měl dát kázání, které vůbec nebude odpovídat potřebám těch, které chce přivést? Proč bych měl kázat těm, kteří budou podle Božího plánu naslouchat, něco, co je pro ně zcela zbytečné? Věřím, že momentální potřeby lidí jsou klíčem k tomu, kde mám při té které konkrétní příležitosti začít hovořit.
Snažím se tím říci toto: Nezáleží na posluchačích, máte-li či nemáte říkat pravdu. Pravda není něco volitelného. Ale vaše posluchačstvo určuje, o které pravdě se rozhodnete hovořit. Pro nevěřící jsou některé pravdy důležitější než jiné.
Může něco být pravdivé a zároveň nepodstatné? Jistě!
Představte si, že by se vám stala autonehoda a vy byste krváceli na úrazovce. Jaký byste z toho měli pocit, kdyby přišel lékař a chtěl vám vyprávět o tom, jak se řecky řekne nemocnice, či o historii stetoskopu? Vše, co by vám říkal, by mohla být pravda, ale bylo by to nepodstatné, protože by to vašemu zranění nepomohlo. Chtěli byste, aby lékař řešil vaši bolest.
Vaši posluchači také určují, jak kázání zahájíte. Mluvíte-li k lidem, kteří nechodí do sboru a bude-li první část vašeho kázání historické pozadí, než se dostanete k osobní aplikaci, již své posluchače ztratíte. Když mluvíte k nevěřícím, musíte začít tam, kde obyčejně kázání končí!
Dnes se někteří lidé dívají s despektem na „kázání dle potřeb“ a kritizují je jako laciné evangelium či zaprodání se konzumnímu způsobu života. Chtěl bych to říci co nejjasněji: Začít kázat o tom, o čem jsme přesvědčeni, že lidé potřebují slyšet, není moderní přístup vyvinutý marketingem 20. století. Tak kázal Ježíš. Je to postaveno na skutečnosti, že Bůh sám rozhodl, že se dá lidem poznat skrze naše potřeby! Starý i Nový zákon jsou plné příkladů tohoto přístupu.
Dokonce i Boží jména jsou zjevením toho, jak Bůh reaguje na naše potřeby! Během historie se lidé ptali Boha: „Jaké je tvé jméno?“ Bůh jim odpověděl a zjevil se jim podle toho, jak to v konkrétní chvíli potřebovali: těm, kteří potřebovali zázrak, se Bůh zjevil jako Jehovah – Jireh (Já jsem tvůj zaopatřovatel). Těm, kteří potřebovali útěchu, se Bůh zjevil jako Jehovah – Šalom (Já jsem tvůj pokoj). Těm, kteří potřebovali spásu, se Bůh zjevil jako Jehova – Cidkenu (Já jsem tvá spravedlnost).
A mohli bychom pokračovat dál a dál. Bůh se s námi vždy setkává tam, kde jsme – uprostřed našich potřeb. Kázat o tom, co lidé zrovna potřebují, je zdravý přístup k tomu, jak lidem představit Boha.
Kázání, které mění životy, jaksi spojuje pravdu Božího Slova a skutečné potřeby lidí – skrze aplikaci. Není podstatné, ze kterého konce začnete. Jen když tyto dvě věci spojíte!
2. Ježíš vztahoval pravdu na život.
Mám rád praktičnost a jednoduchost Ježíšova učení. Bylo jasné, k věci a praktické. Zaměřoval se na aplikaci, protože jeho cílem bylo změnit lidi, a ne jen je informovat. Vezměte si to největší kázání, jaké kdy bylo kázáno – kázání na hoře. Ježíš začal osmi tajemstvími skutečného štěstí. Pak hovořil o tom, jak žít příkladným způsobem, jak ovládat hněv, obnovovat vztahy, hovořil o cizoložství a o rozvodu. Dále mluvil o tom, jak zachovávat sliby a jak zlu odplácet dobrem. Pak se dostal k dalším praktickým životním tématům, např. jak dávat se správným postojem, jak se modlit, jak si ukládat poklady v nebi nebo jak překonávat obavy. Své kázání pak uzavírá tím, že nemáme soudit druhé, vyzývá nás k vytrvalosti, žádáme-li Boha, aby reagoval na naše potřeby, a varuje nás před falešnými učiteli. Nakonec uzavírá své slovo krátkým příběhem, který zdůrazňuje, jak je důležité, jednat podle toho, co jsme se naučili: „Uveďte do praxe to, co jste se právě dozvěděli!“
Takové kázání dnes v církvích potřebujeme. Mění lidské životy! Nestačí jen hlásat: „Kristus je ta odpověď.“ Musíme nevěřícím ukázat, jak je Kristus odpovědí. Kázání, která nabádají lidi k tomu, aby se změnili, aniž jim ukáží praktické kroky vedoucí k této změně, přinesou jen více pocitů viny a frustrace.
Mnoha dnešním kázáním bych dal titulek: „Není to strašné?!“ Jen si stěžují na společnost a lidi obecně soudí. Zdlouha hovoří o diagnóze, ale jen stručně o léku. Křesťané se pak vůči těm „tam venku“ cítí méněcenní, ale málokdy se něco změní. Místo, aby zapálili svíčku, jen proklínají temnotu.
Když jdu k lékaři, nechci jen slyšet, co mi je. Chci, aby mi dal nějaké konkrétní kroky, které povedou k tomu, že se mi bude dařit lépe. Dnes lidé potřebují slyšet méně kázání typu „mělo by se“ a naopak více kázání typu „jak na to“. Vytýkání bez vysvětlení vede k frustraci.
Někteří pastoři dnes kritizují kázání s „aplikací do života“ jako mělká, zjednodušená a podřadná. Podle nich je jediné skutečné kázání to, které je didaktické a doktrinální. Tento přístup vede k závěru, že Pavlova kázání byla hlubší než Ježíšova – že epištola Římanům je „hlubší“ materiál než kázání na hoře či podobenství. Tomu říkám hereze!
Nejhlubší typ vyučování je takové, které změní každodenní lidský život. Jak jednou řekl D. L. Moody: „Bible nebyla dána k tomu, aby zvětšila naše poznání, ale aby k tomu, aby změnila náš život.“ Cílem je Kristův charakter.
Ježíš řekl: „Přišel jsem, abyste měli život.“ Neřekl: „Přišel jsem, abyste měli náboženství.“ Křesťanství je život, ne náboženství, a Ježíš byl kazatelem, který kázal aplikace do života. Když skončil vyučování, chtěl, aby lidé, kteří jej poslouchali, „šli a učinili také tak“. Kážeme-li jako Kristus, vysvětlujeme lidem, jak žít. Výsledkem je pak změna jejich životů. Kázání mířící do života jen neinformuje, ale transformuje. Mění lidi, protože Slovo je aplikováno tam, kde lidé skutečně žijí. Kázání, která lidi učí, jak žít, nebudou mít nikdy málo posluchačů. Prosím, snažte se to pochopit. Nevěřící nechtějí, abychom změnili naše poselství či je dokonce naředili. Jen chtějí, abychom ukázali, že je k věci. Ptají se: „No a co?“ Chtějí vědět, k čemu to je. Zjistil jsem, že Američané, kteří nechodí do církve, se velmi zajímají o biblické učení, pokud je do jejich života aplikováno prakticky.
Rád vyučuji nevěřící lidi teologii, aniž bych jim prozradil, že se jedná o teologii, a aniž bych používal teologické termíny. Baví mě to a motivuje mě to. Již jsem nevěřícím kázal série kázání o vtělení, ospravedlnění a posvěcení, aniž bych tyto pojmy užil! Měl jsem sérii kázání o Božích vlastnostech, kterou jsem nazval jednoduše: „Jak poznat Boha“. Kázal jsem hledajícím o správcovství, o práci Ducha svatého a dokonce o sedmi smrtelných hříších.
Jeden mýtus říká, že chcete-li přitáhnout posluchače, musíte dělat kompromisy, pokud jde o kázání. To ale Ježíš nedělal. Nemusíte kázání změnit, ale musíte je přeložit.
3. Ježíš mluvil k zástupu zajímavým způsobem
Zástup Ježíši rád naslouchal. V Mt 12,37 čteme, že „početný zástup mu rád naslouchal“. Jiný překlad říká, že mu naslouchali s potěšením. Mají lidé z vašeho kázání „potěšení“? Ježíš se nikdy nesnažil nikoho obrátit s hněvem.
Někteří pastoři si ve skutečnosti myslí, že se jim kázání nepodařilo, když se lidem líbilo. Slyšel jsem, jak někteří pyšně říkali: „Nejsme tady proto, abychom lidi bavili.“ V anketě Gallup před pár lety nevěřící uváděli jako nejnudnější místo církev.
Vyhledáte-li si slovo „bavit“ ve slovníku, najdete tuto definici: „upoutat a udržovat pozornost delší dobu“. Neznám žádného kazatele, který by po něčem takovém netoužil. Neměli bychom se bát být zajímavými. Aby bylo kázání duchovní, nemusí být suché.
Kážeme-li nudné kázání nevěřícím, je to neodpustitelné. Špatně předávaná pravda bývá ignorována. Na druhé straně, nevěřící by poslouchali naprosté hlouposti, jen kdyby byly zajímavé. Chcete-li důkaz, zapněte si pozdě večer televizi. Uvidíte směsici parapsychologie, potrhlostí a výstředností, které letí do éteru.
Nikdy mne nepřestává udivovat, jak jsou někteří bibličtí učitelé schopní vzít tu nejzajímavější knihu na světě a nudit jí lidi až k slzám. Věřím, že je to hřích, nudíme-li lidi Biblí.
Jde o to, že když vyučuji Boží slovo nezajímavým způsobem, lidé si nemyslí jen to, že jsem nudný. Oni si myslí, že Bůh je nudný. Urážíme Boží charakter, kážeme-li stylem či tónem, který není inspirující. Naše poselství je příliš důležité, abychom si mohli dovolit kázat je s přístupem „ber nebo nech být“.
Ježíš získal zájem zástupu způsobem, který můžeme použít i my: Nejdříve vyprávěl příběh, který měl nějakou pointu. Ježíš byl mistrný vypravěč. Říkával: „Hele, už jsi slyšel, jak ten…“ a pak vyprávěl podobenství, skrze něž vyučoval nějaké pravdě. Bible nám ve skutečnosti ukazuje, že Ježíšův oblíbený způsob oslovování zástupů spočíval právě ve vyprávění příběhů. „Toto vše mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil“ (Matouš 13,34). Kazatelé jaksi zapomínají, že Bible je především kniha příběhů! Bůh se rozhodl sdělit své Slovo lidem.
Když duchovní pravdy sdělujeme pomocí příběhů, přináší to mnohý užitek: Příběhy udržují naši pozornost. Důvod, proč je televize tak populární, tkví v tom, že jde o prostředek k vyprávění příběhů, ať už se díváte na komedii, drama, zprávy či talk show. Dokonce i reklamy jsou příběhy. Příběhy rozdmýchají naše emoce. Ovlivňují nás tak, jak nás poučky či návrhy ovlivnit nemohou. Chcete-li měnit lidské životy, musíte své poselství připravit tak, aby mělo na lidi vliv, nejen podávalo informace. Příběhy nám pomáhají zapamatovat si. Ještě dlouho poté, co lidé zapomněli pastorovu důmyslnou osnovu, pamatují si příběhy, které v kázání zazněly.
Je fascinující a někdy i komické pozorovat, jak rychle dav zbystří, když řečník začne vyprávět příběh, a jak rychle zase pozornost upadá, když příběh skončí!
Za druhé, Ježíš používal jednoduchý jazyk. Nepoužíval technický či teologický žargon. Vyjadřoval se v jednoduchých výrazech, kterým normální lidé rozuměli. Musíme si pamatovat, že Ježíš nepoužíval klasickou řečtinu učenců. Mluvil aramejsky. Mluvil tak, jak se tehdy v ulicích mluvilo, a mluvil o ptácích, květinách, ztracených mincích a dalších běžných předmětech, které si dovedl každý představit.
Ježíš vyučoval hlubokým pravdám jednoduchým způsobem. My to dnes děláme naopak. Učíme jednoduchým pravdám složitě. Když si někdy pastoři myslí, že jsou jejich myšlenky „hluboké“, ve skutečnosti jsou „zamlžené“.
Dnes někteří kazatelé rádi v kázání předvádějí své znalosti řeckých slovíček a akademických pojmů. Mluví cizím jazykem, aniž by byli charismatici! Musí si uvědomit, že nikomu nezáleží na řečtině tolik jako jim. Chuck Swindoll mi jednou řekl, že je přesvědčen o tom, že nadměrné užívání studia slov při kázání narušuje důvěru lidí k anglickému textu. Souhlasím s ním.
Jednou jsme spolu s Chuckem – a ještě s Jackem Hayfordem a Chuckem Smithem – vedli seminární doktorandský kurz o kázání. Všichni jsme mluvili o tom, jak si připravujeme kázání a jak je presentujeme. Na konci kurzu studenti zmínili, že všichni čtyři, aniž bychom se na tom dohodli, jsme zdůrazňovali totéž: ať je to jednoduché!
Je snadné evangelium zkomplikovat. A satan by byl samozřejmě nesmírně rád, kdybychom to dělali. Apoštol Pavel se obával, aby „totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu“ (2. Korintským 11,3). Chce to hodně přemýšlet a dobře se připravit, máme-li sdělit hluboké pravdy jednoduchým způsobem. Einstein jednou řekl: „Věci ve skutečnosti nerozumíte, dokud ji nedokážete jednoduchým způsobem vysvětlit.“ Můžete být skvělí, ale nesdělíte-li to jednoduše, vaše myšlenky za mnoho nestojí.
Společenství v Saddleback Valley je jedním z nejvzdělanějších společenství v Americe, a přesto zjišťuji, že čím snadnější poselství předám, tím více je Bůh požehná. Jednoduché neznamená mělké. Jednoduché neznamená zjednodušené. Jednoduché znamená jasné a srozumitelné. Například věta: „Toto je den, který Pán učinil,“ je jednoduché, zatímco přání „Pěkný den!“ je zjednodušené.
Většina lidí dnes používá ke komunikaci méně než 2 000 slov a během dne používá jen asi 900 slov. Chcete-li s většinou lidí komunikovat, musíte hovořit jednoduše. Nikdy se nenechejte zastrašit lidmi, kteří si myslí, že jsou intelektuálové. Všiml jsem si, že lidé, kteří musejí používat velká slova, někdy skrývají větší nejistotu.
Věřím, že jednoduché osnovy kázání jsou vždy těmi nejsilnějšími osnovami. Když mi někdo řekne, že jsem jednoduchý kazatel, považuji to za poklonu. Chci vidět proměnu lidských životů. Nechci na lidi udělat dojem svou „erudovaností“. Raději budu jasný než složitý. Mým vzorem musí být Ježíš, nikdo jiný. Když kážeme tak, jak kázal on, uvidíme výsledky, které viděl on.
Autorem článku je Rick Warren, Senior Pastor Saddleback Church v Lake Forest (Kalifornie, USA) a autor knihy „The Purpose Driven Church“. Článek je na tomto místě zveřejněn na základě výslovného písemného svolení autora a Pastors.com. V případě zájmu o více informací o dalších zdrojích pro své společenství nebo službu kontaktujte http://www.pastors.com/. Copyright © 2002 PASTORS.COM. Všechna práva vyhrazena. Překlad Jana Medvědová.