Můžeme tady vidět také Josefovu pokoru – jeho bratři byli pastýři. To nebylo v Egyptě nejoblíbenější povolání. Pastýři byli opovrhovanou, nečistou skupinou lidí. Ale Josef se k nim veřejně přiznal. Já patřím k nim a toto jsou moji bratři. Nebyl jako Petr na dvoře velekněze, který se zapřísahal, že nezná toho člověka – svého Mistra a Pána.
Všimněte si, že faraon se ptal na jejich práci. Zdá se, že už tehdy byli lidé, kteří by rádi využívali „sociální systém“ – příděly obilí, které mohli Egypťané mít. Ale faraon byl moudrý muž a nechtěl ve své zemi žádné vyžírky ani ty, kdo budou se založenýma rukama čekat, až se o ně někdo postará. Proto chce vědět, jaké je jejich zaměstnání. Bere to jako samozřejmost, že mají nějaké zaměstnání. Jinak by pro ně v Egyptě nebylo místo. To nás učí Bible 2 Tes 3:10 Kdo nechce pracovat, ať nejí! Bible spojuje jídlo s prací, ne se zábavou a s nečinností. To je Boží způsob. Nečinnost není v Božím programu. Ani před čtyřmi tisíci lety nechtěli v Egyptě nikoho, kdo byl společnosti jenom na obtíž. Dneska není snadné najít práci, a je naopak snadné využívat různé podpory a dávky a práci se vyhýbat. Skutečný problém je však často v tom, že jen málokdo chce být obyčejným pastýřem dobytka jako Josefovi bratři, ale skoro každý by chtěl být vládcem Egypta jako Josef.
Spolu s ostatními se stává svědkem víry nového Izraele. Jeho léta byla ,nečetná a zlá', a přesto jeho 130 let vysoko převyšuje egyptský ideál požehnaného života 110 let. Záměrem vyprávění je ukázat výjimečné postavení ízraele ve vztahu k Egyptu. Síla nespočívá ve vnější moci, ale v požehnání, které udílí Hospodin.
Josef zabezpečuje život své rodiny v Egyptě. Nejenže se stará o chléb, ale dává jim i trvalé vlastnictví v zemi Rámses. Výraz trvalé vlastnictví tvoří protějšek k putování. Toto lidským nařízením stanovené vlastnictví může však být jen a také se stane vlastnictvím dočasným (50,24).Josef také v závěru života ví, že Bůh vyvede svůj lid zpátky do země, kterou zaslíbil patriarchům.
Zachránce Egypťanů (13-27).
Josef (Safenat Panech) záchrance světa zaopatřuje Egypt chlebem a celou zemi získává pro faraona. Je zde popsáno velké požehnání, které plynulo na obyvatele Egypta a Kenaanu skrze Josefa a jeho administraci zásob nashromážděných z období hojnosti. Nejprve Josef dostával za obilí stříbro, pak dobytek, a nakonec se egyptská země stala zemí vazalskou pro faraona. Z Gn 47,25 je vidět, že lidé prodej své půdy přijali -- nechápali toto "vazalství" jako otroctví, ale jako vysvobození od smrti. Je vidět jejich vděčnost, že zůstali naživu.
Závěr kapitoly je věnován tomu, že Josef se svému otci zavazuje přísahou, že ho pochová v zemi zaslíbené. Zatímco Egypťané přišli o všechno, tak Izraelci se rozmáhali. Zabydleli se v zemi Gošen a velmi se rozmnožili. Stal se z nich národ. Jákob viděl své pravnuky a dost možná i prapravnuky. Jákob se staral o Josefa do jeho sedmnácti let, kdy ho jeho bratři prodali jako otroka do Egypta. Nyní se posledních sedmnáct let Jákobova života stará Josef o svého otce. Ta nejlepší léta života čekala Jákoba v Egyptě. Jákob strávil závěr svého života obklopen svými syny, vnuky, pravnuky. Žil v pohodlí a v pokoji. Josef se staral o všechno, co bylo potřeba zajistit. Jákob už nemusel řešit žádné těžké otázky, jako když byl v Kenaánu a musel se rozhodovat o tom, zda pošle svého nejmladšího syna Benjamína s ostatními bratry pro obilí do Egypta. Vypadá to, že si prostě užíval pokojného stáří. Bůh sám zabezpečil Jákobův život. Když už byl Jákob starý a nemohl nést břemeno každodenního zápasu, tak tento úkol převzal jeho syn Josef. Bůh se postaral o to, o co se Jákob nebyl schopen postarat. Ale i když Josef zabezpečoval každodenní chléb, tak nemohl zabránit tomu, že Jákob pomalu umíral. A tady byla jedna starost, která ho tížila.