20 let dřiny, protivenství a křivd, ho procvičilo v trpělivosti a pomohlo mu ke znovu nalezení Boží přítomnosti. Sám Hospodin se rozhodl oslovit Jákoba a dal mu pokyn: „Navrať se do země svých otců a do svého rodiště, já budu s tebou.“
Jákob neotálel a hned posadil své syny a ženy na velbloudy sehnal všechna svá stáda a ubíral se ke svému otci Izákovi do země kenaanské.
31:19-35, Lában oloupen
Jákob se dává už po druhé na útěk. Poprvé byl sám a nic něměl. Teď je obklopen velkou rodinou a má „mnoho ovcí a koz i služky a služebníky i velbloudy a osly“ 30:43.
Podle tehdejších zvyků měly obě ženy dostat zisk z Jákobova věna, což odpovídalo čtrnácti rokům pilné práce. Když jim Lában nedal, co jim po právu patřilo věděly, že po svém otci nikdy nic nezdědí.
Mnozí lidé měli ve svých domovech dřevěné nebo kovové modly. Tyto modly se nazývaly terafim a jejich majitelé věřili, že chrání domov a mohou pomoci v čas nouze. Kromě toho měly tyto modly i právní význam, protože dědic, který je obdržel, si mohl právem činit nárok na největší díl rodinného dědictví. Není divu, že měl Lában obavy, když zjistil, že jeho modly zmizely. Ráchel ukradla otcovy modly, protože se bála, že by se jich Lában doptával a tak by mohl zijisti, kam s Jákobem odešli, a možná si také chtěla nárokovat rodinné dědictví. Ráchel se možná domnívala, že Lában může být poražen jen tehdy,když byl zbaven toho nejvzácnějšího, oč se opíral, na čem byl závislý. Tito bůžci byli nejspíše používáni k věštění a ne jen k ochraně.
Bezvýsledné hledání bůžků vyvolá nakonec u Jákoba dlouhou hněvivou a vyčítavou řeč. Připomíná Lábanovi požehnání, které provázelo Jákobovu práci, takže Lábanova stáda byla uchráněna nemocí a ztrát. Jákob nevyužil ani svých práv, která jako pastýř měl, nejedl maso z Lábanových zvířat, nahrazoval i to, co rozsápala zvěř, ačkoli to nebyla jeho povinnost (Ex 22,9-10). Celých dvacet let za každého počasí, ve dne v noci otročil a byl pokořován handrkováním o mzdu. Ne Lában, ale sám Bůh se o odměnu pro Jákoba postaral.
Lában reaguje na Jákobovy výtky tím, že se odvolává na své právo pána rodu, jemuž patří všechno, co získal Jákob od chvíle, kdy se do jeho rodu svým manželstvím zapojil. To co, chce Jákob a co pro něho vlastně vymáhá Bůh jeho otců, odporuje zákonům Lábanovy země a lidu. Ale proti tak mocnému Bohu se nelze stavět. A tak je Lában ochoten uzavřít s Jákobem smlouvu.
Před uzavřením smlouvy vztyčí Jákob kámen jako posvátný sloup. Po každém praotci zůstanou taková viditelná znamení: po Abrahamovi oltáře na význačných místech, po Izákovi studně a po Jákobovi posvátné sloupy. Snad je v pozadí podání úmysl označit všechny tyto objekty za památníky setkání Hospodina s praotci, a tak je zbavit pohanské posvátnosti.
Před uzavřením smlouvy se Lában snaží zajistit svým dcerám výsadní postavení manželek v novém prostředí. Žádá, aby nebyly pokořeny tím, že by si Jákob vzal ještě jiné ženy a své nynější odsunul na místo vedlejší. Uzavření smlouvy je spojeno se vzýváním jména toho boha, který nad nimi bude bdít a bude volat přestupníky k odpovědnosti. Lában jmenuje Boha Abrahamova a boha Náchorova, boha jejich otce. Dovolává se v této smlouvě bohů obou smluvních stran. Jákob se zapřísahá při Strachu svého otce Izáka. Společným obětním hodem je pak smlouva zpečetěna. Vstupuje v platnost.
Hospodin splnil, co Jákobovi zaslíbil. Byl s ním i v cizí zemi. Otvírá mu cestu zpět. Zastává se ho. Vyvádí jej z domu služby. A Jákob se vrací. Má stáda, ženy, syny a služebníky, a smlouvou získává i hranici a ochranný val proti vlivům z východu.