V této kapitole oba synové hledají vhodnou ženu. Získat ženu znamenalo zajistit svému rodu budoucnost. Jákob je pro ženu poslán a provází jej požehnání, zatímco Ezaua vede svévole. Jákob nezvolil lehčí cestu, nevzal si první sousedku, kterou potkal, ale poslušně jde tam, kam ho rodiče posílají. Neví, co ho ještě čeká, je to cesta víry, duchovního zápasu. Neví, co bude prožívat daleko od své rodiny a rodiště. Ezau, ten se nechá vést svojí touhou a slepotou vůči Boží věcem. Jeho ženy působí hořké trápení jeho rodičům – protože Ezau nevěděl, že splývá s pohanstvím, které všude kolem něho kvetlo. Zvolil si jednodušší cestu, a ačkoli byl lovec, projevil se jako slaboch, co se týče výběru manželky.
Zkratku, kterou zvolil mu nepomohla.
¨Požehnání a odchod Jákoba z domu 28:1-5.
V této kapitole Izák skutečně požehná Jákobovi, zřejmě poznal, že to tak Bůh chce. Teď své požehnání dává již pravému prvorozenému a tomu, který má být dalším patriarchou. Izák proti tomu neprotestuje, nenazývá Jákoba podvodníkem, ani on sám se necítí obelstěn. Zřejmě v tom všem, co se odehrálo nedávno, rozpoznal, že to tak má být. Byla jen škoda, že to nepoznal dřív, a že jeho zrak duchovní i tělesný zeslábl a neviděl Boží plány. Nicméně navzdory tomu Bůh i jemu dal milost v tom, že nepožehnal nesprávnému potomkovi Ezauovi, nýbrž Jákobovi. Obvykle se najdeme v Izákových slabosti. Připusťme si, že Bůh působí skrze lidi navzdory jejich nedostatkům a často dokonce i právě skrze tyto jejich slabosti.
Bůh sice Rebece slíbil , že Jákob bude ten silnější, ale tímto ji nežádal o pomoc, aby se tak stalo. Kdyby Rebeka měla trpělivost, Bůh by jistě mohl mnohými způsoby zabránit tomu, aby Izák žehnal Ezauovi. Nicméně jsme někdy netrpěliví, a nečekáme na Boží načasování, ukradené požehnání přináší konflikt, rozbroje a touhu po odplatě.
Rebeka chce Jákoba zachránit před bratrovou pomstou, a proto ho posílá pryč z domova ke svému bratru Lábanovi. Jákob se musí oženit lépe než Ezau, proto mu Izák přikázal: „Neber si ženu z dcer kenaanských“. Jinými slovy nedělej to, co udělal Ezau. V požehnání, které mu vyprosí, mu připomíná zaslíbení: „Kež ti Bůh všemohoucí dá požehnání Abrahamovo tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi, v níž jsi hostem.“
Jákob u Bételu (28:10-22).
Jákob mezi tím cestoval směrem do Rovin aramských, a ponocoval na jednom místě, které se jmenovalo Lúz, což znamená mandloň. Jákobovi se dostává vidění. Vidí žebřík sahající od země k nebi, sestupující a vystupující anděly a Hospodina stojícího nahoře a mluvícího. Bůh přišel k Jákobovi s poselstvím, že požehnání zaslíbené Abrahamovi přejde na něho. S tímto požehnáním přišlo zaslíbení o Boží přítomnosti, vedení a ochraně. Nestačilo ovšem, že byl Abrahamovým vnukem, a proto musel sám navázat osobní vztah s Bohem. Bůh nemá vnuky, pouze děti. Všichni s ním musíme mít osobní vztah.
Jákob se také poprvé setkává s Hospodinem a je naplněn hrůzou a bázní, když procitne.
Utíkajícímu psanci se dostalo takové milosti, takového ujištění, na jaké se neodvážil ani pomyslet. Po procitnutí vyjadřuje svůj vděk dvojím způsobem:
-
1. postavením posvátného sloupu označuje místo za dějiště Božího zjevení. Změna jména Lúz -Bétel potvrzuje nový důraz na posvátnost místa, kde se setkal s Bohem. Tady Abraham obětoval jednu ze svých prvních obětí Bohu, když vstupoval do zaslíbené země. Bétel, znamená „Boží dům“ a může představovat jakékoli místo, kde je Bůh přítomen zvláštním způsobem.
-
2. Jákob se zavazuje Bohu, který k němu v noci promluvil, slavnostním slibem. Navazuje na to, čím ho Bůh ujistil. Chápe se tak vztažené Boží ruky a je přesvědčen, že se v jeho síle vrátí, „v pokoji“ do země zaslíbené. Slibuje poddanost (Hospodin mi bude Bohem), poslušnost(zbudování, domu Božího kde bude připomínán zákon Boží) a vděčnost (desátky).