Pobyt v Geraru (1-14)
V zemi nastal opět hlad a Hospodin se ukázal Izákovi a řekl mu, aby nesestoupil do Egypta. Ujišťuje ho o jeho přítomnosti a požehnání a také o tom, že jeho potomstvu dá Hospodin tyto země. Odvrací tak Izákův pohled od jeho vlastní osoby, od jeho osobního blaha k budoucímu blahu všech. Aby neuvažoval o Egyptě jako Abraham, Hospodin ho přímo vyzývá aby to nedělal, ale zůstal jako host. Božího hlasu poslechne a usadí se v Geraru jako kdysi jeho otec.
Tady ale musí řešit podobné problémy jako Abraham. Jeho žena je půvabného vzhledu a on se bojí o svůj život jako Abraham a řekl o ní, že je jeho sestra. Kde se tento trik naučil? Zřejmě věděl, jak se kdysi zachoval jeho otec Abraham. Kdybychom měli Izákovo jednání hodnotit po stránce morální, asi by propadl. Vždyť chrání sebe i za cenu, že vydá svou ženu velkému nebezpečí. Pravda stejně vychází najevo. Abímelek, pelištějský král, jednou viděl jak se Izák s Rebekou laská. To slovo znamená to, co dělal Izmael a malým Izákem, co měl dělat Samson při obětech Dákonových, a co chtěla dělat Potifarová žena s Josefem. Proto Abímelek předvolává Izáka a vytýká mu jeho lež a to, co to mohlo způsobit celému městu, kdyby někdo z lidu spal s jeho ženou. Hněv božstva by za to postihl zemi i jejich lid, ať už měl přitom Abímelek na mysli místního Bála nebo Hospodina. Aby zabránil jakémukoli podobnému činu, prohlásí oba manžele za nedotknutelné. Užívá takového slova jako pro označení místa, zasaženého leprou. Tím ovšem Abímelek zároveň ochromuje Izákův duchovní vliv a zcela vylučuje jeho misijní působení. Izák už nemůže zvát místní obyvatele k Hospodinu, ale stává se bohatým člověkem, kterému ostatní závidí. V této královské ochraně smí Izák i jeho lid vidět bdělou, mocnou a nezaslouženou péči Boží.
Spory o studně (15-25)
Pelištějci se snaží vyhladit ze země památku na Abrahama, proto zasypali studně. Také vypovězením Izáka chce Abímelek odstranit ze země nositele Abrahamova dědictví. Když Abraham zemřel, měl prach nasypaný do jeho studní, jako symbol zmaru vyjádřit, že i Abrahamova víra je už odteď mrtvá. Avšak Izák obnovuje zasypané studně a nazývá je starými jmény. Tímto Izák dosvědčuje, že víra žije dál, a že teď žije v něm. Také kopáním studní se hlásí k otcovské víře, k duchovní tradici Abrahama a zdůrazňuje svou odlišnost od Pelištějců. Nechce s nimi splynout.
Izák se usadí v gerarském úvalu. I tam kopou jeho služebníci studni. Studně hrají vůbec v jeho životě nápadně velkou roli. Je jimi vyznačena jeho cesta, tak jako Abrahamova pouť. V zemi, kde je málo vody, je studně s pramenitou vodou nebo nádrž na vodu místem velice důležitým. Dokonce svatyně a oltáře stávaly poblíž. Území Geraru byl opuštěný kus země na okraji pouště. Voda tam měla cenu zlata. Když někdo vykopal studnu, nárokoval si pro sebe území, na kterém se studna nacházela. Zasypat někomu studnu se rovnalo vyhlášení války- byl to nejhorší zločin. Když Pelištějci zasypali studny, měl Izák naprosté právo na ně zaútočit, a přece se rozhodl jinak. Nakonec si ho Pelištějci začali vážit za jeho trpělivost a snahu zachovat mír.
Závěr kapitoly je však věnován zprávě o vzpurných ženách Ezauových . Proč? Ezau se žení ve čtyřiceti letech jako jeho otec a zpřízní se svými sňatky s Chetejci, jejichž nabídku k splynutí Abraham odmítl. Nejde ve šlépějích praotcových. Nestává se řádným dědicem zaslíbení, A tak nad závěrem Bohem požehnáné cesty Izákovy se vznáší mrak vzpoury. Abraham měl svůj osten v Izmaelovi, jeho syn Izák jej má v Ezauovi. Jeho ženy způsobili rodičům jen hořké trápení. A přesto Izák miloval Ezaua a byl rozhodnut dát mu své požehnání. Hospodin to však viděl jinak. Ezau poznal později, že udělal chybu, když si vzal keenaanské ženy. Když slyšel, že Jákoba rodiče vyzývali, aby si nebral za ženu žádnou Kenaaanku. On reagoval na základě okamžité potřeby, aniž by si uvědomil, jakou cenu za její uspokojení platí.