Až dosud byla Abrahamova poslušnost vždy vyvážena tím, že něco nové dostal: odešel od své rodiny, ale Bůh mu slíbil novou rodinu. Odešel od bohů svých otců, ale Hospodin mu chce být Bohem. Odešel ze své země, ale Hospodin mu slíbil novou zemi a zaopatření. Ovšem to, co nyní žádá Bůh, znamená vlastně ohrožení všech slibů - slib potomků i slib země. Je to "zkouška víry" - zda Abraham přikládá větší váhu Bohu, než darům, které od Boha dostává.
22,2 A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!"
Jméno Moria znamená: „vidění, bohoslužba, Bůh je můj rádce“ a je spojená s určitou horou, a to s tou, kde „Šalomoun začal budovat v Jeruzalémě Hospodinův dům“ (2 P 3,1) neboli jen tato zmínka spojuje jméno Mória se Sionem.
Druhý den ráno, se Abraham pustil do uskutečnění jednoho z největších činů poslušnosti, o jakém kdy lidstvo slyšelo. V Abrahamově příběhu čteme o třech velkých zkouškách jeho víry:
1) povolání, aby se oddělil od svého lidu a země a vyšel, aniž by věděl kam jde.
-
požadavek důvěřovat Božímu smluvnímu zaslíbení, i když neviděl jeho naplnění 25 let.
-
příkaz obětovat Izáka, zaslíbeného syna.
Byla Abrahamova láska k Bohu větší než jeho láska k druhým, byť by šlo o vlastního milovaného syna? Byla Abrahamova naděje na naplnění zaslíbení stále upřena k Bohu nebo nyní doufal v něco jiného, totiž v Izáka? Touto zkoužkou donutil Bůh Abrahama, aby si tyto otázky zodpověděl a ujasnil si, zda se opravdu celým srdce bojí Boha. Bůh ve zkutečnosti netoužil po Izákově fyzické smrti, neboť později odsoudil lidské oběti jako ohavný hřích. Chtěl vyzkoušet Abrahamovo sebevydání.
Abraham se nezdráhá a nediskutuje. Je to Boží rozkaz, který žádá bezodkladné rozhodnutí. Hned za jitra se připravuje na cestu. Sám všecko připravuje jeho obětník, který chce mít oběť čistou a neporušenou. Spolu s Izákem a dvěma služebníky urazili asi 80 km z Beer-šeby k hoře Mórija, zhruba za tři dny. To byly pro Abrahama velmi obtížné tři dy. Třetího dne vidí to místo. Údaj doby tu není náhodou. Druhý den bývá dnem čekání, třetí pak známkou něčeho nového. Když člověk uposlechne Boha na slovo, dočká se předivných věcí. Služebníkům Abraham praví: „Vrátíme se!“ , jako by předpokládal, že se vrátí oba, on i syn. Neví co a jak se stane, ale věří, že Bůh dané slovo neruší ani tímto rozkazem. Víra se pozná právě ve chvíli, kdy všecky opory selhávájí. Nyní Abraham neobchází Boží příkaz a poslušně jde. Jeho víra je hotova se vzdát i toho nejdražšího.
Požehnání ale přichází na základě naší poslušnosti. 22:16-17: protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, 17 jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel. Co si pod pojmem požehnání představujeme? Nejčastěji si pod pojmem požehnání představujeme dary, které nám udělají radost, a kterých si můžeme libovolně užívat. Boží požehnání však zasahuje i životy našich přátel, známých a bližních a netýká se jen nás samotných. Bůh slíbil Abrahamovi, že bude mít děti i vnuky, kteří budou ctít Boha, dal mu také schopnost postavit se proti nepřátelům a porazit je a také Abrahamovi dal možnost pozitivně ovlivňovat životy druhých lidí.
V Gn 12 Hospodin Abrahamovi slíbil požehnání. V Gn 15 uzavřel s Abrahamem smlouvu. V Gn 17 Abraham tuto smlouvu "podepsal". A nyní v Gn 22,16-18 Hospodin přísahá při sobě samém, že smlouvu dodrží. Je zmíněn další příměr, že Izákových potomků bude jako písku na mořském břehu. A další detail, který ještě nebyl řečen - "tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel" naznačuje, že Bůh nejen "zaslíbenou zemi" daruje, ale také ji pomůže dobýt. Připomíná novozákonní zaslíbení církvi: „Brány pekel ji nepřemohou“.
Gn 22,20-24 zmiňuje, že Abrahamův bratr Náchor (představen v Gn 11,27) má dvanáct synů a vnučku Rebeku. Je pravděpodobné, že Rebeka nebyla jediným ženským potomkem Náchora, ale autor knihy Genesis ji zmiňuje, protože předjímá kapitolu Gn 24, kde se Rebeka stane Izákovou ženou.