Abram není hrdina, jenž nikdy nezakolísá a nezná mučivé otázky. A Pánu Bohu nevadí, že takový není. Jenže Abramovi, ale i nám se to může zdát vše takové hezké, duchovní ale ne konkrétní. A proto Abram na to reagoval slovy z 2. verše: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer."
3 Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?"
Abramův první problém
Jinými slovy: „Pane, ano byl jsi můj štít při bitvě a vrátil jsem se v pořádku domů, ujišťuješ mě, že i tady budeš mým štítem a nemusím se bát nepřátel, ale mám nevyřešitelný osobní problém, který brání tomu, aby tvé požehnání přišlo a tvé sliby se naplnily. Jsem bezdětný!“
Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." 6 Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.
Abram hleděl na svůj věk, věk své ženy, na své pochybnosti a na to, co mu chybělo. Je tady dokonalým příkladem člověka, který se dívá na okolnosti, problémy a to vzbuzuje strach. Abram dokázal spočítat kolik roků mu je a kolik už uběhlo od doby, co mu Bůh dal slib. Dokáže zhodnotit svojí situaci a okolnosti. Ano i my dokážeme počítat to, co nám chybí, to co nemáme, to jsou naše pohledy i naše obrazy. Když se nám Bůh ukáže, setkání s ním je jedinečné. Jeho slovo nás nechá s otevřenou pusou a pak nám spadne brada. Proč? Protože on nejprve změní náš pohled. Abramovi řekl: „pojď ukážu ti něco jiného, co máš počítat. Abrame, pohleď na nebe“. Ó, jak nám také chybí tento pohled i tento obraz. Obraz nebe. Pohled na Boha a na jeho oblohu. Pohled na hvězdy. Pohled na Boží dílo daleko větší než naše problémy. V této kapitole se Abram naučí důležitou lekci: Víra se nedívá na problémy, ale dívá se na Boha.
Problém, že je bezdětný, byl vyřešen, alespoň skrze víru Abram se spolehl, že Hospodin to vyřeší. Abram však měl i další problém. Hospodin mu slíbil, že mu dá do vlastnictví celou zemi ve které je. To zní sice hezky, ale v 8. verši Abram řekl: „Panovníku, Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“
Odpovědí nejsou slova, ale celý komplikovaný rituál, jakého se všeobecně používalo při uzavíráni smluv.
Vypadalo to tak, že zabitá zvířata byla rozpůlená, přičemž poloviny byly odděleny a položeny proti sobě. Potom obě smluvní strany vstoupily do smlouvy a prošly mezi oběma polovinami zabitých zvířat, což symbolizuje, že pokud by nedodržely zaslíbení smlouvy, zahynuly by stejně jako zabitá zvířata. Všimněme si, že ačkoli smlouva obvykle vyžadovala určitou zodpovědnost od obou stran, v tomto případě prošel mezi kusy zvířat pouze Bůh. Bůh sám stanovil zaslíbení a povinnosti vyplývající ze smlouvy. Abram je měl pouze přijmout poslušnou vírou.
V závěru kapitoly ještě jednou Bůh slibuje, že dá Abramovi a jeho potomstvu tuto zemi a vyjmenuje všechny národy, které tam zatím jsou. Proč by Bůh dal zemi, která už někomu patří? Ne protože Izrael byl spravedlivější nebo si to zasloužil víc. Bůh vyhnal kenaanské národy z té země kvůli jejich bezbožnosti a modlářství (Deut 9:1-6). Později Izrael byl také potrestán kvůli hříchu a stejným způsobem přišel o tuto zemi, když dovolil aby Asyřané a Babyloňané tu zemi ovládli. Jak vidíme boj o kus této země tam byl vždycky.
Ze zpraáv vidíme, že to trvá dodnes.
Z hlediska náboženského je to ještě horší problém. Židé prohlašují, že jim tato země vždy patřila od Boha. To stejné muslimové, že jim vždy patřila od Alláha. Z hlediska náboženství nemůže ani jedna strana ustoupit. A tak je tu problém, který trvá. Je to nekončí boj a stále válečný stav v této zemi i kolem ní. Zaslíbená země nebyla a není jednoduchým dědictvím. Víra, ale se musí vždy znovu k Božím slibům probojovat.