Tato kapitola se da rozdělit na dvě části:
A. Budování města a věže
JEDNOTA (11:1-2). Jako první, co můžeme pozorovat v tomto textu, je jednota. První dva verše mluví o jednotě jazyka všech lidí po potopě a také jednotě v úmyslech. „Celá země“ to znamená 11 generací po potopě, mohlo být na zemi podle odborníků asi 1 milión lidí. Za doby Pána Ježíše (to byla 53. generace) ne zemi bylo 300 miliónů lidí.
Na zemi tedy byla jednota v řeči, v činech i úmyslech. Táhli všichni za jeden provaz bychom dnes řekli. Drželi pohromadě, co na tom je špatného? Když posloucháme Boha je to vše dobré, ale když se lid sjednocuje proti němu, nedopadne dobře. Lidé si troufají sami zabezpečit svou existenci a zajistit svou budoucnost. Jejich úsilí však končí zmatkem.
ÚMYSL a PLÁN(11:3-4)
Gen 11:4 Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch dosahoval k nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi.
Třetí verš popisuje strategii nebo-li plán, jak toho dosáhnout- SKRZE vypálené cihly a asfalt.
Lidé se nechtějí rozptýlit, nechtějí naplnit zemi, spíše dělají opak: soustřeďují se na jednom místě, protože dnešním jazykem a myšlením lidí „v jednotě je síla“. Jednota, která má v úmyslu neposlušnost a vzdor proti Bohu je falešná, nemocná a nedokáže člověka pojistit.
Hlavní důvod, proč se nechtěli rozptýlit a naplnit zemi, byla nedůvěra vůči Bohu. Nedůvěřují Bohu, že se o ně postará, nevěří, že pro ně chce opravdu život a nepřeje si její zmar. V této důvěře si chtějí pomoci sami stavbou „města a věže“.
Město v tehdejší společnosti představovalo pevnost. Muselo mít hradby a uvnitř vládl přísný řád. Proto se můžeme domnívat, že úmyslem stavitelů města v našem příběhu bylo zajistit si ochranu a stát se autonomními. Jakmile vybudují město a budou mít díky věži přístup do nebe, budou neohrozitelní a nebudou se muset ničeho obávat.
Ta věž měla mít vrchol v nebi. Dnes se už ví, že ta věž byla zigurat, což byl v té době v dané oblasti běžný typ stavby. Nejčastěji se stavěly v chámech, vypadaly jako pyramidy se stupni nebo rampami vedoucími po stranách k vrcholu. Zikuraty byly často až 90 metrů vysoké a stejné široké, takže byly dominantou měst. Lidé v tomto příběhu tuto věž postavili jako monument své velikosti, kterému se měl obdivovat celý svět. Měla se stát monumentem postaveným na oslavu lidí, nikoli Boha. Ačkoli to zní humorně, tato věž měla sloužit také jako skrýš v případě další potopy. Lidé chtěli od pradávna jistotu a naději pro budoucnost. Špatné je to, že toho chtějí docílit bez Boha. Je smutné, že v celé babylonské generaci lidí tehdy, se nikdo nepostavil proti proudu myšlení, aby připomenul Boží řády. Máme zde generaci lidí kteří neznají pravého Boha. Oni neznají jeho jméno, proto si chtějí pro sebe učinit jméno. Nechtějí být „no name“ beze jména. Připomenou tím babylonského krále Nebukadnesara, který prý dal na každou cihlu, kterou budoval Babylon vytlačit pečeť se svým jménem.
Ani Kainovo město „Enoch“ skrze které si chtěl Kain zajistit nesmrtelnost, ani tato stavba nevznikla na Hospodinův pokyn. A proto je projevem vzbouření se proti Bohu, vzdoru a svévole.
BOŽÍ ZÁSAH (11:5-8)
„I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město a věž“ Proč sestupuje dolů, copak z nebe není na zem vidět? Především proto, aby se ukázala absurdita lidského konání. Zatímco lidé se domnívají, že už jsou v nebi, Bůh je ještě ani nevidí a musí se k nim přiblížit, aby poznal, co se tam dole vlastně děje. Tak se dozvídáme, že snahy stavebníků jsou Bohu vzdálené a neznáme. Jejích marné plány jsou jen výplody zmatených mozků a celá stavba je předem ztracený podnik.
U archy byly dány přesné rozměry, o velikosti věže se naproti tomu, Bible vůbec nezmiňuje. Zpráva o Hospodinově chování: Bůh k člověku sestupuje, nese také závažnou odpověď. Bůh se k člověku snižuje a jde mu vstříc. Lidé mu nejsou lhostejní-zajímají jej. A v tom je i pro stavitele a věže naděje.
Proč vlastně Hospodin do děje zasáhl a lidem zmátl jazyky? To vyplývá z jeho výroku: chce jim zabránit v komunikaci, aby nemohli pokračovat ve společném díle.
Pokouší se tak stejně, jako v mnoha předchozích příbězích, člověka ochránit před ním samým, před jeho vlastním sebepoškozením. Člověk, který propadne svévoli, se totiž stává nebezpečným.
Zatímco lidé si říkají: „Vypalme, připravme, vybudujme“, Hospodin říká: „Sestupujme, a změňme“. Tím počínání lidí ironicky paroduje, Hospodinova slova mají v posluchači vyvolat úsměv. Autor chce zesměšněním stavebníků babylonské věže zesměšnit jakýkoli svévolný a svémocný pokus proniknout do boží sféry. Utočí proti jakékoli podobě lidské náboženskosti.
Boží sestoupení je centrální událost v Bibli. Jde o solidaritu se svým lidem, který trpěl v Egyptě, a jeho přítomnost v Kristu, když sestoupil na zem v podobě člověka - Immanuel. Nejen aby pomáhal, ale také aby soudil (Gomora). Bůh je na neustálé cestě za člověkem, jako zachránce a soudce. V Šineátu sestupil nejenom proto, aby je potrestal za jejich modlářství, ale také proto, aby jim zabránil v pokračování. Podobně jak Adam s Evou byly vyhnání z ráje, aby se nestalo něco horšího -jedli ze stromu života a zůstali na věky v tom hříšném stavu. Jejich vyhoštěním jim zabránil dopadnout ještě hůř a hlouběji. Podobně i tady, Hospodin jedná!
B. Od Šéma k Abramovi.
Od Šéma k Abramovi je uvedeno 10 hlavních jmen, která předala štafetu života dál. A tato jména nás mají dovést k potomkovi, který stojí za řeč. Proto se, s výjimkou Teracha, o nikom z nich nevypráví žádný příběh. Jedna důležitá skutečnost je, že všichni ti lidé vyjmenování v tomto rodokmenu se dožili narození Abrama. To také zřejmě to bude důvod jejich dlouhého života, neboť o Abrama jde především. V předpotopním rodokmenu podobně vše směřovalo k Noemu, jehož narození se také všichni dožili.
Další funkce tohoto rodokmenu zde je, že nás chce připravit na Abrahamův příběh, který se potom rozvine v dalších 18-ti kapitolách knihy Genesis. Abraham je centrální postava- Prvních 11 kapitol Genesis shrnuje historii okolo 2000 let, a dalších 175 let je tak důležitých pro autora, že jim věnuje 18 kapitol. To o něčem svědčí ! Svědčí to o tom, že Abraham je snad po Kristovi nejdůležitější postavou z Bible. Protože je nazván „otec všech věřících“. Proto tento rodokmen se soustřeďuje právě na něho. A tak učiníme i my. Dejme si pod lupu našeho zkoumání poslední verše tohoto rodokmenu (26-32), protože to je i úmysl autora nás dovést k Abrahamovi a jeho rodině. Proč jsou údaje o Abrahamově původu důležité? Abychom věděli, z jakého prostředí Abram pocházel. Znali jeho počátek, jeho rodinu a prostředí odkud vyšel.