Tato kapitola se dá rozdělit do tří částí.
První část: Zabezpečení života 9:1-6
Jak bude vypadat život po potopě? Co má člověk dělat? Jak se má chovat k přírodě? Čeho se má vyvarovat? Jakou úlohu má mít nyní, když starý svět pominul? První část obsahuje Boží řeč k člověku, respektive k Noemovi a jeho synům. Vidíme zde 4 oblasti.
První je množení. Jak odpověď na oběti Noeho, k nim Bůh promluvil a požehnal jim jako na počátku Adamovi a Evě. Tato první část začíná a končí stejnou myšlenkou: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi!. Někdo napsal: „Tvorstvo se nemůže rozmnožovat samo od sebe, ze své vlastní iniciativy, život a spása nemá svůj původ v pohlavních orgánech, nýbrž v Boží vůli a Božím příkazu, jak na to nejzřetelněji poukázalo narození Ježíše Krista.“ V. Žák
Druhá oblast je autorita. (9:2) Po potopě je vložena bázeň před člověkem do nitra každého jiného stvoření, takže prokazované služby nižšími druhy stvoření člověku, jsou jen nutným následkem strachu a hrůzy. V životě i smrti jsou zvířata určena k službě člověku. Jako by člověk měl v sobě schopnost všechno ohrozit, poškodit nebo zničit. Už není nebezpečný jen sám sobě, ale jako bezohledný predátor bude ohrožovat i ostatní stvoření. Budoucí události to potvrdí.
Třetí oblast je potrava. Před potopou člověk jedl rostlinou stravu, ale nyní je mu dáno požívat i živočichy. Člověk bude lovit zvěř, z toho je ten strach z 2 verše. Člověk smí zvěř zabíjet jen za pokrm. Pokud bude maso jíst, nesmí jíst maso oživené krví (9:4). Člověk nesmí jíst krev.
To věděli staré národy velmi dobře, a proto krev používaly v magii a při obřadech a lidé také rituálně jedli. Spojovali s ní vlastně veškerou sílu člověka, neboť věděli, že krvácí-li člověk, pak slábne a umírá. Parafrázovaně by tyto verše zněly: Krev nejíte. Přeci se nemyslíte, že byste mohli získat životní sílu z čehokoli jiného, než ode mne.“ Sk 20:15 potvrzuje že tento princip platí i v NZ pro pohany, kteří se obrátili k Hospodinu, tedy i pro nás.
Čtvrtá oblast, o níž mluví Hospodin je standardem pro život (9:5-6). S krví je spojen nejen život zvířat, ale i život lidí. A mnohem víc: zabít člověka nelze beztrestně. Neboť Bůh se na to dívá tak, že člověk nestojí na stejné rovině jako ostatní tvorstvo, ale byl určen k tomu, „aby byl Božím obrazem“. Noe se svou rodinou je tedy ve stejné situaci, v jaké byl právě stvořený člověk: má svým životem zobrazovat Boha.
Druhá část: Smlouva s Noem (8-17)
Zde jde o smlouvu pro celou další existenci lidstva i všeho tvorstva. Jejím základním obsahem je záchrana Noema a ochrana všeho živého na zemi Hospodinem po celou dobu trvání její existence. Je zajímavé, že ve starém zákoně se výraz smlouva nikdy nevyskytuje v množném čísle. Jako by existovala pouze jediná smlouva, jedno jediné dění s Bohem, do kterého jsou v určitých dobách pozvání různí lidé s ohledem na jejich život a míru jejich poznání.
Tato smlouva obsahuje trojnásobné zaslíbení:
-
zemi již nikdy nepostihne potopa,
-
dokud bude země existovat, budou se pravidelně střídat roční období a den s nocí,
-
duha bude znamením, že Bůh své sliby dodrží.
Vodní znamení je „duha“, ale v hebrejštině je to výraz pro válečný luk. To znamená, že Bůh podobu zabíjející zbraně mění v oporu nebeské klenby, která má zadržovat nebeské vody -potopu. Duha ale nepomůže člověku k záchraně, protože ho nedokáže změnit. Bůh nezapomíná, že člověk potřebuje něco víc než soud a trest. Člověk potřebuje šok, který by jím otřásl,do základu bytosti, aby sám pochopil kam až zašel od Boží tváře. Tím šokem nemůže být válka, ani rakovina. Tím šokem může být jedině Boží syn, umírající na kříži za mne za člověka. Když Bůh vidí ukřižovaného, vidí že dluh a trest byl zaplacen, a nám dává ještě čas milosti.
Třetí část: Prokletí a požehnání (9:18-28)
Ne úplně jednoduchý text k výkladu. Po Gen 6 asi je na druhém místě. Text je plný otázek, které si klademe a na které autor nedává odpověď.
Tento text nepojednává o době po potopě, ale řeší problémy doby, kdy Izrael žije v Kenaanu. Jeho mravní stránka, byť poutá naší pozornost, není podstatná. Ti, kteří hledají detaily v tomto směru a věci, které v textu nejsou, a snaží se odpovědět na otázky, které autor neměl v úmyslu prezentovat, pak ztrácí záměr textu. Stěžejní je to, že Kenaaanci jsou prokletí, a proto je třeba se od nich zcela distancovat. Text napsal Mojžíš právě v době, kdy Izraelci měli co do-činění s potomky Cháma. (Deut 18:9-13)
Tento text také nedává žádné podklady a oprávnění k rasové nesnášenlivosti a důvody k otroctví. Text neobsahuje žádný Hospodinův výrok. Vše se děje jakoby bez Hospodinova vlivu, a my proto můžeme příběh označit jako epizodu ze života lidí. Noeho kletba však nebyla namířena proti určité rase, ale proti Kenaancům (národu, o kterém Bůh věděl, že bude zvrácený a zlý). Kletba se naplnila, když Izraelci vstoupili do zaslíbené země a Kenaance z ní vyhnali (viz knihu Jozue).
O co tady šlo?
Noe, velký hrdina víry, se opil. Tím dal svým synům špatný příklad zbožnosti. Tento příběh je možná uveden, abychom viděli, že i zbožní lidé se mohou dopustit omylů a hříchu a že svým špatným vlivem formují celou rodinu.
Autor od samého počátku naznačuje, že jeho příběh se bude týkat Kenaana. Jednou větou shrnuje dlouhou dobu mezi zasazením vinné révy (kde ji Noe vzal?) a pitím vína, z čehož můžeme usoudit, že z jeho perspektivy tato doba nestála za řeč, ačkoli se jednalo asi o tři sta padesát let. Jako první a jediný Noemův čin po potopě uvedený v Bibli je založení vinice. Proč? Nevíme. Další jiné věci, které se odehráli po potopě nám zůstávají skryty. Máme jenom tento příběh o obdělání půdy a vysazení vinice. Tento skutek odstartuje další dění. Noemův stav vychází najevo z důsledků jeho chování-tento vážený člověk, který zbudoval archu a přežil potopu, se pořádně opil a vleze do stanu, kde se zcela obnaží. Autor dokonce třikrát na Noemovu nahotu upozorňuje, nicméně bez slůvka hodnocení. Je velmi lákavé vnímat text v morální rovině a vyvozovat z něj nějaké důsledky týkající se nahoty. Ale zde není ani náznak nějaké sexuální aktivity z Chámovy strany. O nějakém náboženském podtextu či obřadů spojených s nahotou také zde nejsou žádné stopy jako jinde ve SZ, kde jsme před takovými praktikami varováni. Noe se prostě opil a teď se namol opilý válí nahý ve stanu. A tohle Chám viděl. Nevíme zda Chám ho okukoval, prostě ho viděl, když do stanu vešel. Autor nás nechává před stanem, takže mnohé věci nevíme, co se tam odehrálo. V příběhu není navíc ani slovo o tom, že by otcovu nahotu jakkoli zneužil. A Kenaan za to, co se stalo, už vůbec nemůže.
A tak se ptáme: Nedošlo zde k velké křivdě a nespravedlnosti? Nebyl vlastně jediný kdo se choval nepatřičně, samotný Noe? Proč se opil? Tyhle otázky však Písmo nezodpovídá a proto odpověď na ně ani nejspíš posluchače nemají zajímat.
Teprve po vystřízlivění Noe promluví. Jedná se o jediná jeho slova v celém příběhu, v němž tvoří ústřední postavu, tedy jediná slova za 950 let života. Ve dvou větách zde třikrát řekne, že Kenaan je otrok. Tím svého vnuka charakterizuje coby podřízeného vůči jeho dvěma strýčkům.
Záznam Gn 9 se nyní zaměřuje na špatnou reakci Cháma vůči svému otci. Jeho posměvačný postoj odhalil jeho nedostatek úcty k otci i k Bohu. Nevíme, možná všechny podrobnosti o tom, jak a proč se Chám provinil - někteří zmiňují neúctu nebo posměch vůči otci, jiní mluví o dalších důvodech, proč považovat Chámovo jednání za špatné. (Walton: např. je možné, že kromě nahého otce tam byla i nahá matka). Možná důvodem opilosti byla smrt Noemovi ženy. Nevíme!
Noeho reakce možná připadne čtenáři nepřiměřená, protože Noe proklel Chámova syna Kenaana. Není zde přesně řečeno, čím se Chám provinil, jen je jasné, že to souvisí s nevhodnou reakcí na otcovu nahotu. Naopak Šémovi a Jefetovi za jejich skutek "přikrytí" Noe požehnal. Oni tomu dávají nám svým chováním krásný příklad způsobu, jak Bůh jedná při hanbě člověka a oba dosahují požehnání, kdežto Chámovi se dostává kletby.
Jaký je tedy hlavní cíl vyprávění? Záměrem je ukázat, že po potopě došlo k hlubokému rozvratu ve vztahu ke Kenaancům. Kenaanci patří do jiné řadové linie než Izraelci: zatímco Kenaanci jsou potomky Cháma, Izraelci pocházejí ze Šema. Podstatné je si uvědomit, že celý příběh je vyprávěn pouze proto, aby se ukázalo, že Noemovo prokletí dopadlo právě na Kenaana. Všechny další okolnosti nejsou důležité z hlediska kontextu včetně opilství, které vlastně stálo u zrodu všeho, a za které nesl odpovědnost Noe.
Slovo Kenaan znamená „pokořovat“ To vypovídá buď o pokoření, které od původních obyvatel Izraelci v zemi zaslíbené zažívali, nebo naopak o služebném postavení, k němuž Kennance Noemova kletba předurčila. Autora nezajímala nějaká křivda, již se Noe dopustil na Chámovi a Kenaanovi. On chtěl ukázat, co lpí na kenanství a Kenaancích. Posluchač příběhu má vědět, že Kenaan je zkrátka proklet. Nese prokletí bez ohledu nato, zdali se tak stalo právem či neprávem. A to má své důsledky: Kenaan je „podřadný“ národ bez budoucnosti, který má být otrokem té nejnižší kategorie mezi otroky - otrok otroků.
Kletba izoluje, neboť před prokletým člověkem je třeba se mít na pozoru. Opakem kletby je požehnání. I to v Noemově řečí zní, ale je nezvyklé neboť jeho adresátem je Hospodin. Tímto se zde neobvyklým způsobem říká, že alternativou prokletého Kenaana je Hospodin , nikoli Šem. Noe Hospodina označí jako Boha Šemova, což souvisí s tím, že právě ze Šema vzešel Boží lid. Na adresu třetího syna Jáfeta není vysloveno ani požehnání , ani prokletí, zato o něm Noe říká, že má bydlet ve stanech Šémových. Znamená to, že bude těžit z požehnání svého bratra.
Noe se dožil 950 let a je posledním z lidí, kteří se dožili tak vysokého věku. O této doby se lidský věk radikálně zkracuje, jak dokládá např. Abrahamův rodokmen.
Jedno je jasné: potopa a pobyt v arše, lidské srdce nezměnilo. I po potopě se řeší zlé jednání, které znovu začíná růst. Naději ke změně života nachází člověk jen v Bohu. Pro společnost a změnu národa není jiná naděje než tato: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“
Zpracoval NL