Sedmá kapitola se dá nazvat: příchod soudu. Bůh dal lidem lhůtu 120 let. Nevíme zda Noe stavěl archu přesně 120 let, ale ta doba stavby musela být dlouhá a možná trvala tolik let. Vždyť stavba korábu měla být na svědectví lidem. Oni to slyšeli a viděli. Když si vezmete tu velikost korábu, pro tehdejší dobu to musela být atrakce, která přitahovala lidi. Přesto je nechala chaldnými a nedokázali odpovědět správně na Boží varování. Nechtěli se odvracet od páchaní zla k Bohu. Mysleli si, že jim nic nemůže hrozit. Nevíme přesně na co se spoleháli, ale Stvořitel to nebyl.
Tato kapitola je zvláštní tím, že klade důraz na Hospodinovy výroky, které jsou připomínané, shrnuté, interpretované, aby jim dal vyniknout. Noe je poslušný a dělá přesně to, co mu Hospodin přikáže. 120 let se ale naplnilo, koráb byl hotový a připravený. Ten poslední den byl obyčejný den pro všechny, kromě Noeho. Noe se připravil na Boží soud? Jak? Službou. Dělal to, co mu Bůh řekl do posledního dne. Proto Noe uslyšel tato slova:
Genesis 7:1 I řekl Hospodin Noemu: "Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k potopě.
To, že Noe vešel do korábu, nám všem lidem říká: poslušnost zachraňuje životy. Byla to Boží iniciativa a Boží plán. Noe byl spravedlivý a neměl nic společného se zrůdami, ani se svévolným jednáním všech lidí tehdejší doby. Jeho pokolení bylo čisté a i jeho děti byly otcem získáni nejen pro stavbu korábu, ale také pro vstup dovnitř. Noe vybudoval koráb, ale získal i svou rodinu pro to. A to je velká věc. Nakonec k čemu je získat mnohé, ale vlastní děti do korábu nenastoupí?
Výpravění o potopě je jedním z mála biblických příběhů, ve kterém voda nejen děsí a škodí, ale také zachraňuje, neboť nese archu. Voda má dvojí funkci? V první řadě očišťuje a teprve pokud tato očista není možná, hubí a ničí.
A Hospodin za ním zavřel dveře. To je velmi důležité. Nejprve je nám tu připomenuto, abychom nechtěli mít my sami vždycky moc klíčů ve vlastních rukou.
Jaké je poselství příběhu potopy?
Z toho příběhu se můžeme dozvědět, čemu Bůh dává přednost, co má v jeho očích budoucnost a co ji nemá. Příběh potopy nelíčí jak se topí zvířata nebo děti, nýbrž chce ukázat důležitý princip, že odvrácení se od Hospodina vede k smrti, zatímco spravedlnost k životu. Jsou to dvě perspektivy.
V té první jde o protiklad ke stvoření. V úvodní kapitole Genesis Bůh něco stvoří a něčemu jinému naopak zabraňuje, aby to bylo a vládlo. Vymezuje tak hranice mezi stvořením a chaosem, přičemž stvoření dává prostor k životu. V přiběhu potopy pak tyto hranice opět ruší, oddělené vody spojuje, špunty v zemi uvolňuje a nechává vše propadnout do chaosu. Pokažené stvoření je zničeno.
Druhá perspektiva příběhu je eschatologická: potopa je obraz Božího soudu. Nejde v ní o katastrofu, která by vznikla sama od sebe a která by člověka smetla náhodou. Bůh je v pozadí dění, neboť je soudcem i vykonavatelem rozsudku. Čtenář nebo posluchač příběhu může očekávat, že v budoucnosti nejaká forma Hospodinova soudu čeká i jeho. Později u proků se tento soud nazývá Dnem Hospodinovým.
Potopa v Genesis 6 je radikální krok, stejně jako vyhnání ze zahrady Eden v Genesis 3 je radikální. A v této kapitole poznáme Hospodina jako radikálního Boha.