Př 3:9-10
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal....svého syna.
Mluvíme o dávání a o tom, že první, kdo dal, byl Bůh. Jeho dávání vycházelo z lásky k nám. Bůh byl první kdo miloval a dal. Co dal? Dal něco z toho, co nepotřeboval, dal z donucení, nebo ze strachu nebo studu? Absolutně ne! Bůh dal svého syna, dal nám to, co měl nejdražší, nejmilejší, dal nám toho, koho si vážil nejvíc a miloval nejvíc. Proč Bůh tak štědře daroval? Protože nás miloval! Láska se dodnes projevuje dáváním. Kdo miluje, dává. Nemůže jinak. Kdo opravdu miluje, ten opravdu dává. Jak jsme na tom my?
Co dáváme, jak dáváme jakou motivaci máme při tom, a co očekáváme zpět, proč dáváme? To jsou moc důležité otázky.
Nejprve chci uvést způsoby jak nedávat.
Zbytky. Tak skvěle šetří čas v kuchyni a nemusíme stále vymýšlet, co dalšího uvařit. Když, ale chceme někoho uctít, nikdy bychom mu zbytky nenabídli. Totéž platí i o našem uctívání Boha a Pána Ježíše Krista. Pokud mu skutečně chceme vzdát čest, nebude to z naších „zbytků“.
Náš čas, peníze i schopnosti ve skutečnosti patří jemu a pokud mu jsme ochotní nabídnout jen to, co z nich zbude po nárocích jiných, nedivme se, že nám peníze, čas a energie permanentně dochází.
Na několik biblických místech nás Bůh vybízí k tomu, abychom dávali prvotiny z naší „úrody“ (příjmu). Proč se Bůh zajímá právě o prvotiny a ne o prostřední či poslední díl nebo přebytky?
I když Bůh vyzývá, aby mu Izraelci dávali z toho nejlepšího bez vady, prvotiny ukazují také na to, že Bohu jde více o naši víru a důvěru. Věříme, že Bůh naplní skutečně legitimní potřeby, když mu dobrovolně dáme desátek z toho nejlepšího nebo, když oddělíme z prvního co dostaneme? Bible jasně říká, že blaze je těm, kdo doufají v Hospodina. Máme dávat a očekávat, že přijmeme! Řekneš: „Když více dostanu, více dám.“ Ne, je to naopak. Ježíš řekl: „Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá, vám bude dána do klína“ (Lukáš 6:38). Míra tvého dávání určuje míru toho, co přijmeš. Tak prolom své bariéry strachu a vyzkoušej Boha, On tě nezklame.
Způsob dávání ve Starém zákoně byli desátky, obětiny. V samotném jádru myšlenky o desátcích je poznání, že Bůh vlastní všechno. Nikdo tudíž nemá nic, co by nejprve nedostal od Hospodina.
Jak to ale je v Novém zákoně?
Je podstatné si také dnes uvědomit, co dáváme. Dnes už většina z nás nedává z úrody, ale z platu, ale jde i o náš čas a nejrůznější schopnosti a obdarování. Můžeme hledat na modlitbách, jak kreativně a efektivně dát k dispozici i to nejlepší, co umíme, do služby druhým lidem jak v církvi, tak mimo ni. Štědrost vyžaduje nejen hezká slova, ale také činy a ochotu dát Bohu to nejlepší. Novozákonní principy dávání zní takto:
Bible říká: „Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí, ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete; a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo… Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří“ (2. Korintským 9:6–11).
Způsob dávání odpovídá na otázku jak máme dávat.
Tento text říká jasně že:
Máme dávat štědře. Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.
Ne, že bychom byli lakomí či nechtěli podporovat Boží dílo, jen se obáváme toho, že když se nepostaráme o vlastní zájmy sami, nepostará se o ně nikdo. Ale takový strach je iracionální! Jako kdyby farmář ze strachu, že přijde o svou setbu, raději vůbec neosel svá pole. Nehromaďte si semena, která Bůh zamýšlí zasít pro sklizeň, kterou má pro vás připravenu. Když se podíváte na své peníze z Boží perspektivy, zjistíte, že se nemusíte bát toho, že dáte příliš mnoho, ale spíše toho, že zasejete příliš málo!
Naše dávání má být dobrovolné a velkorysé.
Dáváš někdy z povinnosti, z pocitu viny, nebo kvůli tomu, abys získal uznání druhých lidí? Dávání je skutečným měřítkem naší lásky k Bohu a On nám vždycky požehná, když to děláme. Proto: „…ne s nechutí, ani z donucení…“ (2. Korintským 9:7), ale dělejme to s ochotným srdcem. Dobrovolně a velkoryse. Ananiáš a Safira také dali něco, ale jejich motivy byli zlé, proto Bůh nemohl přijmout jejích dáváni, a místo odměny je čekal trest. Proto bychom neměli váhat dávat obětavě, protože to odpovídá duchu, v němž nám Pán Ježíš daroval sám sebe.
Naše dávání má být pravidelné.
Svým dávání chceme podporovat Boží království, zejména práci místní církve a šíření evangelia po celém světě. Malachiáš 3:10 Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Místní sbor je proto naše první priorita a zodpovědnost v dávání. Tam kde se duchovně nasytíš, tam máš také dávat pravidelně.
Naše dávání má být radostné.
Proč má být radostné? Radostného dárce miluje Bůh. Radostného dárce také odmění Bůh. Radostný dárce poznal význam blahoslavenství: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.´" Radostný dárce také ví, že jeho dávání je setbou, ze kterého sklidí požehnání tady na zemi i na věčnosti. Proto zaslíbení dávání zní: Přísloví 3:9 Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! 10 Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.
-NL