Podle knihy Cílevědomá církev – Rick Warren
Cílem našeho křesťanského života by měl být duchovní růst, duchovní dospělost! Proto vyzývá autor listu Židům: „proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti.“ (Žd 6,1). Apoštol Pavel touží přivést každého člověka před Boha jako dokonalého v Kristu (Kol 1,28). Jak ale vykročit na cestu duchovního růstu? Dovolte mi, abych se s Vámi podělil o čtyři postřehy z výše uvedené knihy.
1. Náš duchovní růst se nepřihodí automaticky, nestane se náhodou... aha, já už jsem dospělý! Můžeme fyzicky zestárnout a přitom být stále duchovními miminky! Stejně jako jsme se nestali automaticky křesťany tím, že jsme se například narodili ve věřící rodině. Duchovní růst zahrnuje vždy naše rozhodnutí, naší touhu, naše srdce. Apoštol Pavel nás vybízí, abychom své tělo už znovu nepropůjčovali hříchu za nástroj nepravosti, ale abychom nyní sami sebe propůjčili Bohu za nástroj spravedlnosti (Řím 6,13). Duchovní růst zahrnuje naše vědomé vydávání se Bohu. Stáváme se tím o co usilujeme. Chceme-li být podobní Kristu, musíme o to stát, Bůh nás nebude měnit proti naší vůli. On plně respektuje naše přání, touhy a naše rozhodnutí. Pokud se však sami nerozhodneme, jak chceme žít a co je pro nás důležité, tak za nás pravděpodobně rozhodnou druzí.
2. Duchovní růst se také nestane v jednom okamžiku. Neexistuje nějaká určitá pravda, nebo nějaká duchovní zkušenost, případně kniha, kterou bychom si přečetli, které by nás IHNED proměnily na dospělé křesťany. Je zbytečné na takovouto zkušenost či informaci čekat. Náš růst se odehrává právě teď! Je to pomalý postupný celoživotní proces, který vyžaduje čas. Apoštol Pavel připodobňuje náš život k běhu na závodní dráze. Závodníci se podrobují všelijaké kázni a cvičení a stejně tak i my, ovšem ne kvůli pomíjitelným věcem, ale pro věčnost. Pavel říká, že nutí své tělo ke kázni, aby když káže jiným, sám neselhal (1K 9,24-27). Také říká Timoteovi, aby se cvičil ve zbožnosti (1Tim 4,7). Stejně jako tělesným cvičením můžeme být fyzicky fit, máme být fit duchovně. Jde o to si osvojit a rozvinout základní duchovní návyky a praktikovat je. Jde o základní návyky pravidelného čtení Božího slova, modlitby, společenství s druhými křesťany, služby druhým, odpočinku sedmého dne... Tyto návyky samy od sebe nezpůsobí duchovní růst, ale jsou to praktické všední krůčky, které jsou k němu nezbytné. My lidé jsme návykoví a pokud si nevytvoříme dobré návyky, budeme mít špatné.
3. Duchovní růst není naše soukromá, osobní záležitost. Bůh dal do církve, každému různá obdarování, abychom si jimi navzájem sloužili a společně rostli v duchovní příbytek Boží. Potřebujeme se navzájem. Nikdo z nás nemá sám plné poznání Boha. Nikdo z nás nemá všechny duchovní dary (1K 12,7). Druzí potřebují nás a my potřebujeme je. Pokud se snažíme žít sami ve své vlastní síle, ochuzujeme se o Boží požehnání, které nám Bůh chtěl dát skrze druhé křesťany a současně je a Boží církev okrádáme o dary, které nám Bůh svěřil. Duchovně rosteme, pokud rozvíjíme a používáme dary a obdarování, která nám Bůh svěřil, aby sloužily všem ke společnému prospěchu. Nemůžeme milovat Boha, aniž bychom byli součástí církve, aniž bychom milovaly své bratry a sestry. Kdo má rád Boha, má rád i jeho děti (1J 4,2).
4. Duchovní růst se neměří množstvím získaných vědomosti, ale jeho cílem je proměna charakteru. Ačkoli je znalost Bible důležitá k tomu, abychom získali Boží pohled na svět, Ježíš říká, že ne ti, kteří Boží slovo slyší (nebo ho znají nazpaměť), ale ti, kteří ho činí, patří do Boží rodiny! (Lk 8,21). Po ovoci poznáte duchovního člověka, ne podle jeho znalostí. Duchovně nerosteme ve škole, ale v životě, ve službě, ve zkouškách. Bůh někdy dovolí, aby do našeho života přišly i těžké situace, ve kterých se tříbí, a může růst, náš charakter. Dovolí různé ztráty, zklamání, těžkosti, pokušení, vyprahlost, někdy na naše modlitby neodpovídá hned... V tom všem je však s námi a nikdy nás neopustí, ale více mu záleží na proměně našeho charakteru než na našem pohodlí. Jeho plánem i v tomto novém roce je nás dotvořit do Kristovy podoby a ne nám neustále vyměňovat plínky i když věřím, že i to bude dělat, když nebudeme chtít růst. Jak můžeme s Bohem spolupracovat na proměně našeho charakteru? Samuel Smiles asi před stoletím učinil toto pozorování: „Zasej myšlenku a sklidíš čin, zasej čin a sklidíš zvyk, zasej zvyk a sklidíš charakter, zasej charakter a sklidíš věčnost.“ Charakter je to jediné co si s sebou budeme odnášet do nebe!
Bůh touží po tom, abychom nezůstali duchovními miminky, ale abychom duchovně rostli. To je však podmíněno naším rozhodnutím a touhou. Duchovní růst je procesem na celý život a je vytvářen na základě každodenních rozhodnutí a praktických krůčků života víry. Není možné duchovně růst bez vzájemného společenství s dalšími křesťany a bez jejich pomoci, zároveň růst zahrnuje i naši ochotu sloužit svými dary ostatním. Ježíš od svých učedníků nežádal málo, žádal všechno! Těm, kdo ho chtěli následovat řekl: „žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším co má, nemůže být mým učedníkem.“ (Lk 14,33). Chceme-li následovat Krista bude nás to stát mnoho-všechno, veškerý čas, veškerou energii - celého člověka, protože nejsme schopni sloužit více pánům než jen jednomu.
Mnoho rodičů dělá čárku na stěnu vedle dveří, aby označili výšku dítěte, jak roste rok za rokem. Kdyby toto dělal náš nebeský Otec, byli bychom nižší místo vyšší, nezralejší místo dospělejší? Nebo budeme každým rokem vyšší? Bude moci Bůh na konci tohoto roku o nás říct: „Ty jsi ale vyrostl?“ P3: 18 „Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.“
- NL