Myslíte si vůbec, že povolání kazatele může být dnes rizikové? V sekulárním prostředí, třeba na stavbě, v nemocnici, nebo i v pekárně či slévárně, tam rizika očekáváme. A proto se proti nim chráníme. Přilbou, vhodnou obuví, ochrannými rukavicemi, dýchacím filtrem, zástěrou, atd.
První, co od církve automaticky očekáváme, je bezpečné prostředí. Že bychom přesto ani v kostele či v modlitebnách dnes neměli pokoj od rizika? Co na té duchovní práci může být tak rizikového? Co nám kazatelům ve sboru může asi tak hrozit? Že přijde málo lidí na biblickou, nebo že se někomu nelíbí naše kázání či ta naše strakatá kravata?
Co je na té práci v církvi tak rizikového?
Četl jsem, že mezi tři nejrizikovější zaměstnání na světě patří: rybáři na otevřeném moři, piloti a dřevorubci. Ta zaměstnání jsou riziková kvůli nebezpečí smrti a také proto, že když se tyto věci stanou, tak ti, co jsou v ohrožení, jsou hodně daleko od pomoci lékařů, hasičů a policistů. V tom je největší riziko: když se stane malér, jsou na to sami. Stejně tak asi být horníkem či pyrotechnikem je u nás považováno za hodně rizikové zaměstnání.
Pojďme nyní uvažovat o tom, v čem může být kazatelské povolání rizikové. Kazatel přece nepracuje na lodi se sítěmi, kde hrozí bouře, ani nemá na starost letadlo plné lidí, a už vůbec kazatel nečelí riziku, že by na něho mohl spadnout kácený strom. A přesto si myslím, že kazatelská služba se dá s nimi porovnat.
Kazatel jako evangelista a zvěstovatel evangelia chytá ryby, ale ne v oceánu, nýbrž v moři hříchu, smrti a děsu. Konec konců Pán Ježíš řekl, že „z nás chce učinit rybáře lidí“. Ano i kazatel jako pilot odpovídá za letadlo (svůj sbor). Má odpovědnost za věčnost lidí, tím jistě převyšuje odpovědnosti pilota. Kazatel je zodpovědný za svoje ovečky, za svůj sbor, který mu Pán svěřil do péče (Sk 20:28). A musí si dát velký pozor na to, že jednou bude volán k zodpovědnosti spolu se staršími sboru za to, jak se (ne)staral o Boží církev. A co se týká toho třetího srovnání, tak na kazatele a jeho rodinu sice nepadají stromy, ale padají na ně horší věci – šípy a pokušení Satana, aby ho zničil, nebo ho přiměl všechno vzdát.
Kolika rizikům čelí kazatelé v jiných koutech země, kde není svoboda vyznání a kolika rizikům čelili do nedávna i u nás. Rizika jako: ztráta souhlasu k vykonávání služby, vyhoštění, bití, vězení, teror, vyhrožování, pronásledování, násilí na rodině a smrti. Kolik kazatelů zemřelo přímo na kazatelně zastřelením? Před několika léty se stal konkrétní případ v USA. Nestačili by Rozsévače na celý rok, kdyby popisovaly příběhy jen starších československých kazatelů, a těch, kteří nás předešli na věčnost. Proč je rizikové povolání být kazatelem? Odpověď najdeme, když se zeptáme, zda i kazatel všech kazatelů čelil nějakému riziku ve své službě?
Pán Ježíš čelil riziku po celý svůj život.
Jako dítě i jako dospělý. Už od narození byl jeho život v ohrožení. Když Herodes dal zabíjet chlapce v okolí Betléma. Potom jako dospělý čelil na každém kroku nejen riziku ale i skutečnosti nepřijetí, odmítnutí, posměchu, útoku, spiknutí proti němu, pokusům o zesměšnění, potupě a veřejnému ztrapnění. Čelil situacím, kdy jeho poslání a služba byly v sázce, a také se musel smířit i s tím, že i ti nejbližší ho zradili a nevěřili mu. Rizikovými faktory v Ježíšově službě nebyli jen lidé a jejich problémy či potřeby, ale i politická situace, těžké a výjimečné okolnosti jeho služby, ale také satanova pokušení a pokusy nepřátel ho zničit a diskreditovat před lidmi. Pravda, běžná kazatelská služba (u nás) se nemůže srovnávat co do náročnosti s Ježíšovou službou. Nicméně každý kazatel prožívá mnoho z toho, co prožíval Pán Ježíš na této zemi, pouze v jiné podobě podle místa a země, kde slouží. Opravdoví Boží služebníci ovšem nikdy neměli na růžích ustláno. Staří bibličtí proroci prožívali mnoho těžkostí (Mojžíš, Eliáš, Jeremiáš), protivenství a nepochopení ze strany svých lidí. Někteří byli kamenováni, jiní zabíjení další vyhnáni. Za jejich kázání a proroctví jim často šlo o život. Pravé Boží slovo dříve i dnes vyvolává pobouření a hněv. V kontextu pronásledování a rizika, které vždy hrozí jeho učedníkům, Kristus řekl: “Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!“ Matouš 10:24-25.
Kazatel, jako Boží služebník, to nemá jednoduché ani dnes v našich sborech.
Skutečnost ukazuje, že kazatel, který nastoupí na sbor, má své ideály, nadšení a představy o službě a vztazích v církvi. Potom je postaven před skutečnost problémů a konfliktů, které život sboru přináší. Mohou přijít jiné tlaky na jeho rodinu. Zjistí, že možná není „kompatibilní“ (nezapadá teologicky a myšlenkově) do nového společenství, nebo že se lidé až tak nechtějí změnit. Rizikem muže být i pýcha, když se ve sboru dobře daří nebo když člověk neumí vypnout a být s rodinou, hrozí přepracovanost a syndrom vyhoření. Je třeba najít rovnováhu mezi službou a rodinou, aby nás jedno či druhé nepohltilo natolik, že bychom už nevnímali to ostatní. Potom skutečně hrozí, že se rozpadá rodina a služba zároveň. Jiným rizikovým faktorem může být i manželka kazatele, pokud se úplně neztotožňuje s manželovým povoláním a nemá pro ně pochopení. To nepřináší žádné dobro. Pro takovou službu musí Boží povolání prožít oba, jinak tak dobrodružný život časem jednoho z nich unaví. Samozřejmě i vážná nemoc v rodině může hodně ovlivnit toto povolání. Dalším rizikem je, že kazatel se chce zalíbit lidem a káže jen to, co chtějí slyšet (Ga 1:10). Jak vidíme, nebezpečí hrozí ze všech stran.
Proto se ptám: kdo pak je schopen měřit ten stres, psychické vypětí, vnitřní boje a zápasy, které kazatel často prožívá, a navíc ještě v tom všem bývá osamělý? Kdo může měřit nebo spočítat množství pocitů a prožitků zklamání, bezmocnosti, bezradnosti a vnitřního stresu a starostí, které kazatel prožívá? Nebo o tom nemáme mluvit a nechat si to jako tajemství? A co třeba starosti o stádo, o sebe, o rodinu. Starosti, aby v tom všem očekávání a náporu obstál. Nesení břemen druhých, pastorace potřebných, poradenství a pravidelné služby slovem. K tomu někteří možná mají ještě jiné zaměstnání navíc, aby sebe a své rodiny uživili a jiné a jiné věci, úkoly a odpovědnosti, které jsou specifické pro každý sbor. Díky Bohu za ty starší, kteří mu pomáhají! Když je dobrý funkční tým, tak se to vše lépe snáší a táhne. Díky Bohu za naše manželky, které nás podrží, za přátele a kolegy ve službě, kteří nás povzbuzují.
Co si myslíte, že drží kazatele v takových těžkých obdobích krize, kdy ve sboru je dusno, duch kritiky řádí, nespokojenost narůstá a atmosféra houstne? (A v tom všem my musíme kázat s nadšením a smělostí). Určitě podpora druhých a jejich modlitby. Mě nejvíce drželo vědomí, že jsem do služby - do konkrétního prostředí sboru - byl povolán Pánem Bohem. Boží povolání je základem, na kterém stojí naše služba. A dovolím si říci, že tady dochází k lámání chleba.
Primární riziko kazatelského povolání nastane tehdy, když kazatel není do takové služby Bohem povolán. To není riziko, ale tragedie! Takový člověk pak trápí druhé, svou rodinu i sám sebe. Nejen, že nedělá čest tomuto povolání, ale takový člověk bude nešťastný a čas jen ukáže pravdu. Bible kazatele a všechny vedoucí varuje: „A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ 1K10:12.
Možná máte pocit, že kazatelům „ohřívám trochu polívčičku“, ale to není můj záměr. Nemám potřebu si stěžovat, ani se chlubit jak těžké to máme. Mám ale potřebu poukázat na to, co jako kazatelé ve své službě prožíváme. Sám vím, kolikrát jsem to chtěl vzdát, protože je to náročné povolání, které má tolik rizik. A člověk je neobjeví hned, ale později.
Kristus však také mě učí, že to chce velkou odvahu jít za ním.
On se zajímá více o proměnu mého života, než o mé pohodlí. Zajímá se více o rozvoj mého charakteru, než o pohodu. V Bibli je život víry životem plným riskování. Povolání k víře v Židům 11 zachycuje tohoto ducha v seznamu riskantních odvážných činů, které by lidé nikdy neučinili, pokud by se zajímali na prvním místě o své osobní bezpečí. V takovém povolání musíme často opouštět svoji zónu bezpečí, komfortu a jistoty a musíme přijmout ochotu a připravenost něco riskovat. Kdosi řekl:„Chceme-li kráčet po vodách, musíme vystoupit z člunu“. Musíme se dívat na svého Pána a důvěřovat mu, abychom mohli postupovat dál.
Proto musím s Boží pomocí denně překonávat: osamělost, únavu, strach, skepsi, nerozhodnost, zklamání, kritiku, pokušení, zranění, odmítnutí, nechuť a hlavně všestranné tlaky služby. Moc se mi líbí, jak to vyjádřil můj bývalý učitel homiletiky ThDr. Jan Urban ve své knize „V královských službách“, když mluví o „nákladech“ duchovní služby. „Kdokoliv vztahuje ruce po službě v církvi, měl by se hned na počátku vyrovnat s otázkou, zda je ochoten platit patřičnou cenu, kterou taková služba vyžaduje. Služba v Božím království je výsadou těch, kdo jsou ochotni se jí uchopit, ať to stojí cokoliv. Její cena bývá spíše vysoká než nízká. Není splatná předem najednou. Splácí se po částkách každý den. Co se vyžaduje? Pět věcí: ochota k sebeoběti, odvaha k osamělosti, trpělivost v únavě, umění unést kritiku a rozvaha k rozhodování.“ Bez těchto kvalit kazatel nemůže dovršit své povolání. Mimochodem, to jsou i dobré podněty k modlitbám za vašeho kazatele.
Povolání kazatele není jen rizikové povolání, ale je také požehnané povolání. Je to dobrodružná a vzácná cesta. Osobně si dnes myslím, že vykonávám jedno z nejdůležitějších povolání na světě. Má svoje rizika, ale o to víc bude mít i svoji výjimečnou nebeskou odměnu.
- Nick Lica
kazatel sboru BJB Karlovy Vary