Bůh a utrpení

NL

Celým světem se ozývá v poslední době nářek: Proč takový teror? Co se děje s našim světem od černého úterý jedenáctého září? Odkud to všechno pochází? Jak vlastně může Bůh dopustit tolik utrpení? proč stále zabíjení a vraždění? Jak to všechno může na nás uvalit? Jak může nad námi konat soud, když musíme na této zemí snášet tolik bídy a utrpení?

Velikonoční čas má v sobě hodně z toho, co my dnes prožíváme. Má v sobě hněv, nenávist, bídu, a nespravedlivé utrpení, najdeme tam i posměch, trest, a soud. Vše co se na velký pátek stalo s Pánem Ježíšem je doprovázeno velkým smutkem, nespravedlností, pomstou, pohrdáním, zklamáním a pro mnohé s velkým otazníkem PROČ?

Všechny tyto postoje a činy byli tenkrát přítomné a trvají až dodnes. Nechci dnes celou otázku lidského utrpení řešit, ale chci vám přiblížit něco, co vám dá naději, světlo a pomůže vám lépe pochopit Boží pohled na lidské utrpení. Bůh není pasivní, není slepý a nepřítomný v lidském utrpení, a že tomu tak opravdu je, o tom svědčí Velký Pátek. Velký Pátek byl den, kdy náš spasitel nevinně umíral na kříži. Byl to den, kdy Pán Ježíš zažil nevyslovitelné utrpení, které nikdo z nás nedovede snést a nikdy ani nebude v takové míře prožívat.

Velký Pátek je den, který nám připomíná, že Bůh za nás trpěl. Ano, ten, kterého se dnes lidé hněvivě ptají: kde byl …tehdy a tehdy? Odpověděl na tuto otázku na kříži. Bůh nás tolik miloval a miluje, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Následující příběh napsal člověk, který ve svém životě zažil mnoho utrpení. Jeho příběh mi velmi pomohl, abych se dnes nad těmito otázkami zastavil a částečně na ně nalezl odpověď:

« Až bude konec světa, shromáždí se milióny lidí před Božím trůnem. Jedni se dívají do ostře jasného světla s bázní. Jiné to všecko nezajímá. Sdružují se do hloučků a horlivě mezi sebou diskutují. Mají k diskusi jen jedno téma: Jak mohl Bůh dopustit utrpení, které teď lidé vidí pří zpětném pohledu v tak obrovském množství a v tak zdrcující formě. “To má být Bůh lásky?! Jak může nad námi vykonávat soud? Rozumí vůbec našemu utrpení? Cožpak musel on někdy trpět?“ - vykřikuje pronikavým hlasem jedna stará žena. Vyhrnuje si rukáv a ukazuje vytetované číslo z koncentračního tábora.

Barevný mladý muž si rozčileně rozepíná límec košile: “Podívejte se na to“, vybízí okolostojící ukazuje jizvy na krku, jizvy po oprátce, lynčovali mě jen proto, že jsem černý, a ne bílý. Odvlekli nás na otrokářských lodích. Odtrhli nás od našich drahých. Museli jsme pracovat jako zvířata. To má být Bůh lásky?“ Jedna mladá dívka zírá strnule před sebe, tiše, bez účasti. Na jejím čele je možno přečíst slovo: “Nemanželská“.

Všude se zvedá vlna rozhořčení. Lidé jsou pobouřeni. A každý žaluje na Boha, protože dopustil na světě zlo, utrpení, bezpráví. A on chce být Bůh lásky...? “Jak to máš dobré, Bože“, říkají všichni. “Jak to máš dobré ve svém nebi, kde je všechno krásné a plné jasu. U tebe nejsou žádné slzy, žádný strach, žádný hlad, žádná nenávist, žádné utrpení. Ano, ty to máš dobré. Ale my? Dovedeš si ty vůbec představit co všechno musí člověk na zemi vytrpět? Víš, co znamená snášet utrpení a plakat? Vedeš, Bože, celkem bezpečný a rozjímavý život...“ Tak mluví lidé před Božím trů­nem.

A najednou má kdosi nápad: “Zahájíme proces s Bohem. Chceme ho odsoudit.“ Každá skupina si zvolí svého mluvčího. Je to vždycky ten, kdo ve svém životě nejvíc trpěl. Je to Žid, černoch, nemanželská dcera, Ind z kasty nedotknutelných, nemoci znetvořený malomocný, oběť náletu, umučený v sibiřském koncent­račním táboře... Všichni společně vzrušeně diskutují. Až se nakonec shodnout na formulací obžaloby proti Bohu: Dříve než bude mít Bůh právo povolat nás k soudu, má jednou snést to, co jsme my lidé museli na zemi vytrpět. Bůh má být odsouzen k tomu, aby žil na této zemi jako člověk.

Ale protože je Bůh Bohem, stanoví si ve svém procesu určité podmínky: Nemá mít možnost, aby si na základě svého Božského původu sám pomohl. Má se narodit jako Žid. Aby viděl, jaké to je být Židem. Legitimita jeho narození má být pochybná. Podle lidského zákona se má narodit jako nemanželský. Nikdo nemá vědět, kdo je vlastně jeho otcem. Jako takový člověk se má pokusit lidem vysvětlit, kdo je Bůh. Ano, má přijít na Zem s nárokem, že je sám Bohem. Svými nejbližšími přáteli má být na konec zrazen, když žil jen tři desítky let v nedostatku, pronásledován, v hladu a vystavený pokušením. Má s ním být proveden soudní proces na základě lživých obvinění.

Lidé se před Božím trůnem předhánějí při formulaci návrhů, jak má být Bůh potrestán. Nakonec má vytrpět to, co se stalo v jejich životě jim. A sice --všecko najednou. Jeho proces má být veden na základě falešných nařčení. Bůh má být vyslýchán u soudu, který je proti němu zaujatý. Zbabělý soudce ho má odsoudit. Má sám na sobě poznat, jaké to je, když je člověk všemi opuštěn, úplně sám a bez pomoci. Má být bezcitně mučen a potom zemřít krutou smrtí. A to před očima všech. Má být přítomno mnoho svědků, kteří se mu budou smát, budou ho urážet a jím pohrdat.

Lidé se před Božím trůnem dohodnou: Bůh má na zemi vytrpět všechno to, co se během života stalo jím. Každý mluvčí vyhlašuje svůj rozsudek proti Bohu. Tvrdě a nemilosrdně. Je to proces bez milosti.

A zatímco je vyhlašován jeden rozsudek za druhým, začne zástupem probíhat neklid. Když konečně posled­ní vyhlásil svůj rozsudek, nastane hrobové ticho. Všichni do jednoho mlčí. Rozpačité mlčení. Slyšet by bylo i špendlík, kdyby spadl. Všichni ti, kteří Boha tak krutě odsoudili, sklání hlavy. Zahanbeni a dojati se od sebe odvracejí. Žádný se již neodvažuje promluvit, Každý z těchto lidí najednou ví, o co tu jde. Každému je jasné Bůh vzal přece na sebe trest už dávno. Rozsu­dek na sobě nesl už dávno předtím.

Ježíš přišel na tento svět. Narodil se jako Boží Syn. Narodil se z Pany v ubohé stáji. Ježíš, narozený jako Žid, přišel do lidské špíny. Tvrdil, že je Syn Boží. Ale lidé ho neuznávali, posmívali se mu, uráželi ho a nakonec ho odsoudili. V posledních hodinách svého života byl Ježíš osamocen, všemi opuštěn, umučen a utrápen. Všechno utrpení a všechna nespravedlnost jaké si jen člověk dovede představit byly uvaleny na tohoto jediného.

Náhle bylo jasno všem, kteří chtěli odsoudit Boha, o němž se domnívali, že je tak krutý a sám neví nic o utrpení: Rozsudek již byl přece vykonán. Bůh již prožil utrpení. Na vlastním těle je prožil. V osobě svého Syna Ježíše Krista. Nemusíme jíž vést s Bohem žádný soudní proces. Rozsudek jíž byl vynesen. A je to rozsu­dek v náš prospěch:

• Izajáš 53:4-5: "Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, mučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Římanům 5:8  Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Jan 3,16; Řím. 5,8). Boží “Ano“ k našemu životu nemůžeme poznat podle toho, jak se nám daří ani podle našich nemocí, ale podle kříže Ježíše Krista. Bůh nešetřil svého Syna, aby ušetřil nás. Jeho utrpení nás od bolesti neosvobozuje, ale uschopňuje nás utrpení snášet.

Pavel mohl říci, že sama hloubka lidského utrpení nás nemůže odloučit od této nekonečné lásky Boží Římanům 8:35 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?“ Je rozšířený mylný názor, jako by mělo utrpení samo v sobě smysl. Ne, nemá smysl. Jen jedno utrpení na světě má smysl, Ježíšovo umírání na kříži“ (Winricb Scheftbuch).

Pod tímto golgotským křížem mohu odložit svá břemena. Zde nalézám sílu, abych mohl své utrpení unést.“Nejraději stojím pod křížem.“ Kde chceme jinde stát, jestliže nás chce bolest a zármutek zadusit?! “Bratři v Kristu jsou ti, kteří také dovedou nést těžká břemena, protože je složili pod Kristovým křížem“ (Bodelschwíngh).

Při pohledu na Krista, který trpěl za nás, jsou z věčnosti uvolňovány síly, které nám mohou pomoci. “Tíha pozemského utrpení bude lehká jen tehdy, když svou mysl obrátíme k věčnosti“ (Kalvín).

Bůh nám nepomáhá tak, že nás zbavuje bolesti, ale v utrpení nám pomáhá. Jemu mohu důvěřovat, protože on za svým zaslíbením stojí: Skrze všechno utrpení, které na tomto světě mám, smím přijít do jeho věčného světa. „... a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude...‘ (Zj. 21,4). “Když vidíme až na konec, je všechno utrpení snesitelné“ (Luther).

Křesťané vědí, že se mohou spolehnout na Boží zaslíbení. Vždyť důvěra znamená také toto: Učím se žít s otázkami, na které v tomto světě nenalézám odpověď.

“Bůh neplní všechna naše přání, ale plní všechna svá zaslíbení“ (Bonhoeffer). ‚

V Nové Guineji můžeme učinit na křesťanských hřbitovech zajímavý objev: Náhrobní kříže mají na příčné lati mnoho křížků. Proč? Velký kříž Ježíše Krista nese mnoho malých křížů lidského utrpení. »¹