Neobvyklá kapitola, 54. vyučování pro neděli ráno, vždyť je plná pláče, smutku, balzamování, průvodu a dokonce v textu máme i dvě parte s pozváním na dva a pohřby. O tom máme mluvit? Co je na tom tak slavného a zajímavého? To být happy-end knihy, že všichni pláčou a jdou na pohřby? Asi happy-end (šťastný konec) si dnes představujeme jinak, nebo lépe řečeno je nám to tak podáváno v současném filmu. Z Boží perspektivy vězte, že to je hapy-end knihy Genesis i našeho života - tehdy, když naplníme to, co Bůh s námi zamýšlel, a potom se vrátíme spokojeně domu.
Je něco lepšího? Můžeme si přát něco lepšího než „návrat domů"? Tak se dá pojmenovat tato
poslední kapitola Genesis.
Od pohřbu Jákoba do pohřbu Josefa uběhlo padesát čtyři let - to je období, které zahrnuje tato kapitola. Jako Jákob viděl syny svých vnuků, tak i Josef se ve svém stáří těšil ze synů svých vnuků (v. 23). Jákob byl připojen ke svému lidu, když mu bylo 147 let. Po jeho smrti následovaly 2 věci: balzamovaní (40 dní) a doba truchleni (70 dní).
Tím, že Josef předkládá svou žádost o dovolenou prostřednictvím faraónových nejbližších, jako by přestal být nejvyšším říšským správcem. Je jen a jen Josefem, synem
Izraelovym, jemuž jde především o to, aby byla splněná závěť otcova. Patří těm, kdo tu žiji
jako hosté. Proto přichází jako prosebník. Právě jeho prosba ukazuje , kam patří. Prosí a zároveň slibuje, že se vrátí. Farao se jistě mohl právem obávat, že se už nevrátí. Na Josefovi závisela budoucnost Egypta. Farao vyhoví Josefově žádosti. Dovoluje a dokonce vystrojuje
Jákobovi státní pohřeb. Bůh slíbil malé Abrahamově rodině, že jeho jméno učiní velkým, a nyní se zastavuje celý Egypt, aby vzdal úctu při pohřbu Abrahamova vnuka.
Josefův věk (110 let) je ve srovnání s Jákobovým (147 let) Izákovým (180 let) nebo
Abrahamovým (175) nízký. Ač téměř nejmladší, umírá dřív než ostatní bratři. Počtem
připomíná jiného starozákonního zachránce, Jozue. Ze synů Jákobových jen u Josefa je zmíněn jeho odchod s udáním věku. Věk 110 let byl v egyptské oblasti označením šťastného a úspěšného života.
Gn 50,22-26: Úplný závěr knihy Genesis mluví o Josefově smrti a o jeho víře, když dává
příkaz, aby jeho kosti byly přeneseny při odchodu Izraelovy rodiny (= Izraele) z Egypta. Opět
poslední Josefova slova obsahují důležitý odkaz a ujištění: "Bůh vás jistě navštíví a vyvede do země, kterou přislíbil". Jákobova rodina neodešla z Egypta po skončení sedmi let hladu zůstává zde s Josefem a čeká na Hospodinův pokyn k návratu (dosud není "završena míra nepravosti" těch národů, kterým Hospodin chce kenaanskou zemi vzít... Gn 15,13-16). Z potomků jedné rodiny se mezitím "tiše" v průběhu času stává celý národ. Po smrti je Josef balzamován a uložen do rakve. Jeho kosti vezme s sebou při Exodu(vyjití) Mojžíš.