Jákob myslí jen na jedno, jen jedno chce totiž zajistit a to je to, co miluje. A zde se uplatňuje výběr podle stupně hodnocení. Nejhodnotnější je pro Jákoba milovaná žena Ráchel se synem Josefem, hůře je na tom Lea se svými šesti syny, nejhůře služky se syny zbylými. Takové je také řazení karavany odzadu. V čele jde ovšem Jákob sám. Cení si tedy sebe nejméně? Asi ne, a přece se vydává největšímu nebezpečí. Je to něco podobného mateřskému pudu, který velí bránit mláďata vlastním tělem? Ještě před nedávnem byl Jákob ochoten pro osvědčení své neviny vydat na smrt kohokoli ze své rodiny. Teď však prošel zápasem s Bohem a jeho jednání určují zcela jiné zákony. Např. ten, který slyšíme z úst Ježíšových: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachovájej.“ (L 17,33). Dokazuje tím, že obětí majetku nebo i části rodiny nechce chránit svou kůži. Noční zápas jej změnil. Vkládá budoucnost svou i své rodiny do rukou Božích a je hotov obětovat i sebe sama .
Jákob se dokáže i pokořit – sedmkrát se poklonil až k zemi“. Jako vazal králi, jako otrok pánovi. Minulé noci se pokořil před Bohem, a jeho srdce je připraveno pokořit se i před bratrem. Nejprve poctí bratra poníženými poklonami až k zemi. Byla to nejvyšší pocta, která příslušela především Bohu (Ex 34,8) ale osobovali si ji v pohanské oblasti i králové a jiní. Smí se takto klanět věřící člověk někomu jinému než Bohu? Je to zvláštní, ale právě tyto poklony před bratrovou tváři nejvíc uctívají Boha, neboť jsou jak vyznáním viny, tak i žádostí o odpuštění. A právě tím jsou naplněním Božího zákona: „Nezabiješ! Vždyť právě zde se Jákob „smiřuje s bratrem, který „má něco proti němu“ a tím „přináší Bohu svůj dar na oltář“.
Jákobův strach má ten důvod, že když se s Ezauem viděl naposledy, chtěl Ezau počkat, až jejich otec zemře, a pak Jákoba zabít (Gn 27,41). Jeho setkání s Ezauem je však jiné. Nevíme, co se s Ezauem stalo nebo jak k jeho proměně došlo, ale v kontrastu s rychlým popisem Ezauova pohrdnutí prvorozenstvím v Gn 25,34 zde vidíme rychlý popis Ezauova srdečného přijetí Jákoba - Ezau v Gn 33,4 „se rozběhl k Jákobovi, objal ho, padl mu kolem krku, políbil ho a plakal. A oba zaplakali" (v. 4). Byl-li Ezau dojat, nezáleží na tom, co z bratrových činů ho k tomu přimělo. Dojetí není věc trvalá. Dojetí může někdy přispět ke smíření, ba i k obrácení, ale trvalé není. Kdyby nebylo Boha a jeho trvalého vlivu, nedošlo by ani k dojetí, ani k jeho trvalému výsledku. Takže nejde o to, co dělá Ezau, ale o to, co tu
působí Bůh. Vždyť ani Jákob by zde takto nejednal, kdyby se právě s tímto jednajícím a zápasícím Bohem předtím nesetkal.
Jákob trvá na daru, protože vidět bratrovu usmířenou tvář znamená vlastně vidět „tvář Boží“ (v.10). Zde je vlastně podstata vidění Boha. A stejně i Bůh se na člověka dívá očima jeho bratra. Usmíří-li člověk bratra „přjiímá“ ho přívětivě sám Bůh.
Jákob "vyzbrojený" nočním setkáním s Bohem dělá jedno jediné: prosí o milost. Zdá se, že Jákob se naučil lekci o milosti, a tak stejně jako Bůh jej "milostivě obdařil" v Gn 33,5, Jákobovi v Gn 33,8 jde o to, aby získal milost od Ezaua (v ekumenickém překladu "přízeň") - a slova "milost", "přízeň", "smilovat se" se objevují ještě ve verších 10,11 a 15).
Jákob naléhá na Ezaua, aby přijal velký dar dobytka a dalších zvířat jako vnější znak Ezauova odpuštění (Gn 33,10). Ezauovo pozvání usadit se s ním v Seíru však Jákob odmítá - možná především z toho důvodu, že Bůh jej volá k návratu do "zaslíbené země". Seír je mimo toto zaslíbené území. Jákob ví, že mu Hospodin svěřil jiné poslání.
A tak zatím co Ezau se vydává zpět na jih Jákob táhne na severozápad, aby se usadil mezi Jordánem a potokem Jabok v Šekemu. A kvůli pokojnému pobytu tam dokonce koupil díl pole a to za dost vysokou cenu „sto kešit“. Je to druhé pole, jež se dostává do vlastnictví Božímu lidu: Abraham koupil pole u Chebrónu. Jákob u Šekemu. Zřízením oltáře vyhlašuje však už Jákob svrchovanost Hospodinovu i nad tímto místem. Vyznáním: „EL je Bůh Izraelův“ učí, že pravý a jediný Bůh a Pán smlouvy je Hospodin.