-N.Lica
Jak se pozná zdravá církev? Podle své velikosti? Společenského vlivu? Podle hudby a programu nebo sociálních projektů? Podle toho, že se tam manifestují různé duchovní dary?
Podle čeho se pozná zdravý člověk? Že se usmívá a chodí do práce? Pokud byste se zeptali odborníka, jak se definuje zdraví, tak gastroenterolog Jan Martínek z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny říká: "Komu v těle chybějí důležité stopové prvky, ohrožuje své zdraví, protože nejlepší je, když jsou všechny prvky a látky v těle v rovnováze."
Všechny živé věci rostou- pokud jsou zdravé. Nemusím svým dětem říkat, aby rostly. Rostou automaticky. Co tedy způsobuje, že je církev zdravá? Odpověď je: rovnováha, stejně jako v lidském těle. Naše tělo má určitý počet různých systémů: oběhový systém, kosterní systém, dýchací systém, centrální nervový systém, trávicí systém, a další. Když jsou všechny tyto systémy v rovnováze, říkáme tomu „zdraví“. Když nejsou v rovnováze, nazýváme to neklid- nemoc!
Stejně tak i tělo Kristovo je sestavené z různých systémů, ve kterých každý naplňuje jiný záměr: uctívání, společenství, evangelizace, učednictví a služba. Když tyto systémy jsou v rozvoji a církev je dělá, a tyto věci jsou v rovnováze, církev potom přirozeně roste.
Rovnováha ve sboru je velmi důležitá.
Protože jsme nedokonalé bytosti, rovnováha v církvi nenastane sama od sebe. Ve skutečnosti musíme neustále napravovat nevyváženost. Je lidskou přirozeností přehánět záměry církve, kterými jsme nejvíc nadšeni. Jeden sbor je silnější ve společenství, ale slabý v evangelizaci. Jiný může být silný v uctívání, ale slabý v učednictví. A ještě další může být silný v evangelizaci, ale slabý ve službě.
Tak, jako je důležité mít všechny systémy v těle vyvážené , tak i v církvi je důležitá rovnováha. Žel dnes v církvi dost často vidíme extrémy, důrazy a učení pouze něčeho jako: zážitky, zkušenosti, svědectví, proroctví, evangelizace, sociální cítění, chvály, neformálnost atd. Všechno toto má své místo, určení a míru. Ve sboru ale musí být rovnováha. Jen ta nás udržuje ve zdraví.
Poslání a smysl existence církve, je poslání, které jí dal její Pán a zakladatel:
Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “ Mt 28:19-20
To je naše vize, to je náš mandát, to je naše poslání, to je smysl proč existujeme!
Cílevědomá evangelizace. Snad žádná vlastnost zdravého sboru není tak zatížená předsudky, dogmaty a mýty, jako je oblast evangelizace.
Jak tomuto poslání rozumíme? Podívejme se na slovesa nebo imperativy tohoto poslání.
JDĚTE!
Prví, co Pán řekl církvi, bylo slovo: „JDĚTE!“ Mk 16:15 „ A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“
A co dělala církev? Scházela se, každý den, vytvořili komunitu lásky, jednoty, byli spolu a žili šťastně až do smrti? Kdepak, přišlo pronásledování a teprve potom se církev začala dát do pohybu. Příkaz Páně zní: „JDĚTE!“
Evangelista Luis Palau vystihl povahu církve zemitou metaforou. Prohlásil, že církev je jako hnůj. Když ho navršíte na hromadu, zapáchá po celém okolí; když ho ale rozmetáte, obohatí svět. Odvážné že? Ale on je evangelista- člověk, který procestoval celý svět a ví, o čem mluví!
Kam nás posílá Pán? Do našeho světa.
Každý z nás máme svůj svět - své přátele, kolegy v zaměstnání, lidi se kterými se stýkáme pravidelně, lid z našeho okolí, své známé, okruh lidí, které můžeme ovlivnit. To je náš svět! Svět, kam se nikdo jiný asi nedostane, tak jako my. Do toho světa nás posílá Pán, který už zaslíbil, že bude s námi. Jít do světa znamená lidem, kteří jsou v našem okruhu, přinést evangelium skrze naše slova, jednání a skutky. My jsme světlo, které Bůh posílá do světa tmy našeho okruhu.
Jeden pastor řekl jednou manažerovi jednoho velkého obchodního domu: „Mnohokrát jsem s vámi mluvil o kobercích, ložním prádle a různých spotřebičích, ale nikdy jsem s vámi nemluvil o své práci. Můžete mi věnovat pár minut?“ Manažer jej tedy vzal do své soukromé kanceláře. Pastor vyndal Nový zákon a vedl muže k tomu, aby se stal křesťanem. Po jeho tvářích začaly stékat slzy. Řekl: „Je mi sedmdesát let. Narodil jsem se v tomto městě a při podnikání jsem poznal více než sto služebníků a pět set představitelů různých církví. Ale vy jste jediný, kdo se mnou mluví o mé duši.“ Toho dne poklekl a vydal život Kristu.
Co nám brání jít? Co nám brání říct: „Víš, znáš mě, víš, že jsem věřící, dovolíš mi ti říct jednu dobrou zprávu, která změnila můj život?“
Já jsem poznal ve svém životě , že Bůh je láska. Jan 3:16
člověk se snaží dostat k Bohu skrze náboženství ale nemůže. Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, který zaplatil za naše hříchy svou smrtí na kříži a zve nás, abychom skrze víru v něho se stali jeho dětmi. Nechceš tuto nabídku věčného života přijmout i ty?
Jako křesťané nemáme důvody se stydět, evangelium je Boží moc ke spasení každému, kdo věří. Nic není třeba než víra v KRISTA! Bůh to zjednodušil jak jen to šlo, člověk musí jen věřit! Máme odpovědnost jít!
Získávejte mi učedníky
Naše jití má záměr získávat učedníky pro Krista. Jdeme v Jeho jménu, v jeho autoritě, abychom získali lidi do jeho království.
Naše evangelizace je cílevědomá. To znamená, že jsme si vědomi toho cíle, jsme si vědomi, že cíl je získávání lidí. Učedník, je člověk, který následuje mistra v jeho řemeslu a učí se od něj.
Jak jsme na tom se ziskem? Církev má získávat, má usilovat o duchovní zisk.
Má rozsévat, aby mohla sklízet. Má svítit, aby světlo ukázalo směr. Má kázat, aby někdo uvěřil. Je to duchovní boj, který trvá. Získat jednoho člověka, který se skutečně chce stát učedníkem Ježíše Krista, je velký boj.
Kristovým posledním činem bylo získání duše člověka. Jeho posledním příkazem pro nás bylo, abychom získávali duše. A jeho poslední modlitba na kříži byla modlitba za odpuštění duší.
Nemusíš být teologicky výřečný; stačí být zamilovaný do Ježíše. Když jsi zamilovaný, odráží se to na tvé tváři i na tom, co a jak říkáš. Ježíš řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“ (Jan 12:32). Nedělej si starosti s tím, jak přivádět lidi ke Kristu. Prostě jim ho představ a on si je přitáhne sám.
Křtěte
Všimněte si, že křest není na prvním místě ale je až na třetím místě, po tom, co učedník byl získán a vysloveně patří Bohu. Křest není magický čin, který tě přivede ze světa k Bohu. Nejprve jsi získaný, nejprve jsi znovuzrozený a potom je křest.
Křest je veřejné potvrzení, že chceš následovat svého mistra až do konce života. Je to závazek pro tebe, že se té nové cesty nevzdáš, ale vytrváš, abys byl spasen.
Možná si někdy klademe otázku, proč Ježíš ustanovil křest. Proč se vůbec máme křtít? Jestliže spása je z milosti skrze víru, proč tedy ustanovovat nějaký obřad, jímž se má víra dát najevo? Čím je křest tak důležitý, že se stal součástí Kristova Velkého poslání? Jsem přesvědčen, že křest zastupuje jeden z velkých záměru, který Bůh pro církev má, a sice SPOLEČENSTVÍ – ztotožnění se s tělem Kristovým.
Křest vyobrazuje, co se již stalo, když jsme se stali křesťany. Stalo se následující: Byli jsme napojeni na Krista. Jeho smrt se stala naší smrtí. Zemřeli jsme spolu s ním. A ve stejném okamžiku se jeho život stal naším životem. Nyní žijeme životem Krista v nás. A to vše prožíváme a zakoušíme skrze víru.
Křest není pouze symbolem spásy, je to i symbol společenství. Křest symbolizuje jednak náš nový život v Kristu, znamená však i to, že člověk je začleněn do těla Kristova. Církev je tu, pro to, aby věřící mohli žít v obecenství.
Učte je
Církev je tu od toho, aby budovala či vzdělávala Boží lid. Tomuto procesu učení říkáme UČEDNICTVÍ. Křtem vstoupíme do Boží školy, před křtem v přípravě ke křtu se učíme základy víry a potom se učíme na tom stavět. Učíme se zakořenit v Kristu a připodobňovat se mu ve svém myšlení, cítění i jednání. Tento proces začíná znovuzrozením a pokračuje celý lidský život. Je toho spousta, co nás Bůh chce učit. Ale pokud učivo máme shrnout do dvou vět, tak se učíme: milovat Boha a svého bližního. Učíme se milovat Bibli, Boží lid a necháme se tak formovat do podoby našeho mistra.
On řekl: „Učte se ode mne, mám tiché a pokorné srdce. U mne získáte mír a odpočinutí své duše."
Evangelizace je víc než naše povinnost, je to naše velká výsada. Smíme mít podíl na tom, že Bůh přivádí lidi do své věčné rodiny. Usilujeme o růst ne kvůli sobě samým, nýbrž proto, že Bůh chce lidi zachránit.
Úkolem církve je přivádět lidi k duchovní zralosti. To je Boží vůle pro každého věřícího.
Ef 4, 12 Jejich úkolem je připravovat věřící ke službě, aby církev zdravě prospívala, 13 abychom ve své víře a vztahu k Božímu Synu postupně dosáhli stejné úrovně, plné lidské zralosti, dokonalého naplnění Kristem.
Cílevědomá evangelizace není o fanatismu, ani o otravování lidí, ani o náboru členů do místního sboru. Cílevědomá evangelizace je o duchovním vlivu, který máme díky tomu, že patříme Bohu a tak o cestě životem jak jdeme, získáme lidi pro Jeho království ze spárů ďábla, a na základě vyznání víry v Krista je pokřtíme a učíme, aby rostli a sílili ve víře.
Leží nám na srdci duchovní stav těch, kdo ještě nepoznali Krista?
Jsem ochotný sdílet s nimi dobrou zprávu?
Rostou lidé v našem sboru ve schopnosti budovat přátelství s nevěřícími lidmi, dokážou rozpoznat Bohem připravené situace a využít je ke sdílení své víry?
Kristus nám nechal Velké přikázání o lásce k Bohu a k blížím a velké poslání.
„VYDANÍ SE VELKÉMU PŘIKÁZÁNÍ A VELKÉMU POSLÁNÍ TĚ UDĚLÁ VELKÝM KŘESŤANEM.“ R. Warren