Památka zesnulých je svátek, který donutí naši společnost připomenout si život svých drahých a milých, ale také je to svátek, který mnohé donutí navštívit místo odpočinku zesnulých a přemýšlet o věčnosti a o tom, co je po smrti. Kdosi jednou zjistil, že jsou jen dvě věci, v nichž jsme si všichni rovni: smrt a daně. Ten člověk měl vlastně pravdu jen napůl, protože někteří lidé se dokáží daním vyhnout: buď najdou skulinku v zákoně, anebo dost nevydělávají. „Úplně rovni jsme si jen ve smrti. Každý umírá. Bible říká: Každý člověk jednou umírá, a potom bude soud“ Žd 9:27. Většina světa předstírá, že smrt neexistuje. Rádi mluvíme o mrtvých jako o těch, co se „rozloučili“ „odešli“ „vydechli“. Nemáme rádi slovo „smrt“. Vypadá tak konečně, nezměnitelně, beznadějně.
Na svou smrt člověk nerad myslí, protože v každém z nás je touha žít. Přesto před fyzickou smrtí nikdo nemůže úplně utéct. Žijeme v době, kdy mnozí vydělávají právě na tom, že prodávají produkty, aby člověk oddálil stárnutí a utekl hrobníkovi z lopaty a tím oddálil okamžik odchodu z tohoto světa.
Elizabeth Kübler–Rossová objasňuje stádia, kterými projde většina z nás, když se dozví tu nejhorší diagnózu:
Stádium šoku: „Pane Bože!“
Stádium popření: „To nemůže být pravda!“
Stádium hněvu: „Proč právě já?“
Stádium smlouvání: „Ušetři mě, Bože, a udělám pro tebe cokoliv.“
Stádium deprese: „Je po všem. Už se nemám nač těšit.“
Stádium smíření: „Čím bych mohl naplnit zbývající dny mého života?“
Stádium vyrovnanosti: „Nemá smysl bojovat proti neodvratitelné skutečnosti.“
Pravdou je, že naše stárnutí začíná momentem zrození. Jen úžasně vzrušující období dětství a dospívání a stresová zátěž středního věku to na chvíli přehluší. Jsme jako hypochondr, na jehož náhrobku stojí: „Čekal jsem to, ale ne tak brzo!“ Jak stárneme, zjišťujeme, že máme více let za sebou, než před sebou. Začínáme se modlit se žalmistou: „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Žalm 90:12).
Dnes není populární o smrti mluvit, protože to donutí člověka přemýšlet o jiných věcech než nás media nabízejí. Přesto dříve či později si musíme zodpovědět tuto důležitou otázku: co pro nás znamená smrt? Pro dlouhodobě nemocné je to vysvobození. Pro unavené je to odpočinek; pro trpící je konec bolestí; pro mnohé může být nečekaná smrt velkou tragédii a nespravedlností. Pohřby a odchody lidi, kteří jsou nám drazí a které milujeme, nás donutí myslet na smrt ne všeobecně, ale osobně: co pro mě a pro tebe znamená fyzická smrt?
1. Co znamená smrt pro některé lidi?
Pro některé lidi smrt může být ABSOLUTNÍ KONEC.
Většina lidí v naší ateistické společnosti nevěří v Boha a zapírají skutečnost existence života po smrti. Pro ně je život jako film: má začátek, děj a potom se objeví jedno malé slovíčko: konec. Oni říkají, že smrtí nebo hrobem všechno končí, proto nemají zájem myslet, kde budou trávit věčnost.
Před několika léty chtěl jeden ateista zdůraznit, že pro něho je smrt absolutní konec. Tak si dal napsat na náhrobní kámen slova: Jsem vyšňořený, ale není kam jít. Jak ironické a přitom jak smutná slova. Dnes je mnoho lidí, pro které smrt znamená konec: konec cesty, naděje, konec radosti, konec užívaní si, prostě konec života. Happy–end (šťastný konec) charakterizuje mnohé konce filmů, žel ne mnohé konce životů. Smrt je svým způsobem drama, kdykoliv se s ní člověk setká. Ale Bůh, který člověka stvořil, říká, že smrtí všechno nekonči. Smrt není konec všeho, i když mnoho lidí, by si to přálo.
Pro jiné fyzická smrt může být VELKÁ ZTRÁTA.
Ztráta vždycky bolí a vnímáme ji jako nespravedlivou. Přesto fyzická smrt je svým způsobem demokratická: čeká na každého člověka. Ať je bohatý či chudý, ať je mladý či starý. Spíš o životě se dá říci, že není fér. Smrt však může být obrovskou ztrátou pro člověka, který žije jen pro sebe. Smrtí ztratil nejen to, co nashromáždil, ale také lidi kolem sebe i naději a smysl života a dokonce i sám sebe.
Pro mnohé je smrt nutné zlo, které je potkalo.
A možná se někdo z vás ptá: Odkud se vzala smrt? Kdo za to může? Bible odpovídá: Ř 5:12 „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ Mzdou hříchu je smrt. První člověk zhřešil a smrt je jen následek hříchu. Není to zlo ani nějaký trest, které Pán Bůh dal, smrt si člověk vybral sám. V Kristu Ježíši, který zvítězil nad smrtí, máme možnost skrze víru v něho si vybrat možnost žít s ním na věky.
2. Co znamená smrt pro ty, kteří umírají v Pánu?
Pro ty, kteří umírají v Pánu, smrt není absolutní konec, ale NOVÝ ZAČÁTEK. Ježíš Kristus ujišťuje zaslíbením každého, kdo v něho věří: Jan 5:24 „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“
Smrt pro křesťana není absolutním koncem, není pádem do neznáma, ale přechodem na lepší místo, které připravil Ježíš pro každého, kdo v něho věří.
Dále pro ty, kteří umírají v Pánu, smrt není ztráta nýbrž ZISK.
Apoštol Pavel řekl ve Filipským 1:21 „Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.“ Aby smrt byla pro nás ziskem, je podmínkou, aby životem byl pro nás Kristus. Kdo miluje Boha, neztratí, spíš získává: odpuštění hříchů, naději a věčný život. Abychom mohli umírat v Pánu, musíme žít pro něho.
Známý Francouz Blaise Pascal pevně věřil v existenci života po smrti. Těm nevěřícím jeho doby, kteří se jeho víře posmívali, říkával: Jestliže já věřím, že existuje život po smrti, a na smrtelné posteli, dejme tomu zjistím, že není, neztratím nic; ale jestliže ty věříš, že život po smrti neexistuje, a pak se ukáže, že ano, ty jsi ztratil všecko, kdežto já jsem všecko získal.
Milí přátelé, tak to je i s námi: smrtí buď zatratíme všechno nebo získáme všechno. Záleží na našem postoji k Ježíši Kristu: je to o postojí víry a jejím přijetí nebo o nevěře a odmítnutí Krista.
Pro ty, kteří umírají v Pánu, smrt není zlem, ale dokonce je BLAHOSLAVENSTVÍM.
„Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu.“ Zj 14:13
Slovo blahoslavení znamená blaženost nebo štěstí. To nejhorší, co se nám může stát, může Pán Bůh obrátit v štěstí a blaženost. Smrt nemusí být jen tragedií, muže být triumfem. Smrt nemusí být krokem do neznáma nebo do tmy, ale může být vstupem do světla a do věčného obecenství s Bohem v nebi. Umírat v Pánu znamená vědět, kam jdeš po smrti a vědět, co tě čeká. Umírat v Pánu znamená jít k Němu.
Milí přátelé, život zde na zemi nekonči smrtí, ať tomu věříme či nevěříme. To je skutečnost, kterou nemůžeme změnit. Smrt je jen tečkou, po které následuje další věta. Chcete-li, aby v té další větě zářilo slovo nebe, pak neexistuje tam jiná cesta, než skrze Ježíše Krista.
J 14,6 „Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
J 3,36 „Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“
Věřte tedy v Krista a potom smrt nebude pro vás konec, ale bude začátek, nebude ztráta ale zisk věčného života, nebude zlo ale blahoslavenství.
N. Lica