Genesis 3:1-7
V celých svých dějinách kladla církev Evě za vinu pád lidstva do hříchu. Mnozí lidé se domnívají, že při rozhovoru mezi Evou a hadem byl Adam někde pryč. Předpokládají, že poté, co Eva zhřešila, vyhledala Adama a zlákala ho, aby i on jedl zapovězené ovoce. Často je také Eva obviňována z toho, že se sice pokoušela hadovi odporovat, ale díky své slabosti podlehla jeho vychytralosti. Převládá představa, že Eva udělala první krok na cestě hříchu a vzpoury proti Bohu a že Adam jí jen následoval. Někteří vykladači dokonce přišli s nápadem, že Adam jedl proto, aby Eva nežila v hříchu sama.
Adam je v souvislosti s počátkem hříchu stavěn do příznivějšího světla než Eva. Avšak co když byl Adam s Evou po celý rozhovor? Co když stál vedle ní a slyšel na vlastní uši, jak had překrucuje pravdu? Co když jeho hřích nezačal tím, že jedl ovoce, ale tím, že nepromluvil s hadem nebo se svou ženou?
Pokud byl Adam přítomen a mlčel, na celý problém padá nové světlo. Tradiční výklad církve nás přivedl k tomu, že muži svádějí vinu za své problémy na ženy, podobně jako Adam obvinil Evu, a odmítají přiznat své chyby a selhání. Celá situace se však mění, pokud Adam stál vedle Evy, když jí had pokoušel. Jeho mlčení je pak hříchem s dalekosáhlými důsledky.
Jsou čtyři důvody, proč si myslíme, že Adam byl u rozhovoru Evy s hadem: 1) jeho mlčení zapadá do bezprostředního kontextu Gn 1—3;Gn 3,6 říká, že “byl s ní”; 3) styl celého záznamu v Gn 3,1—7 naznačuje, že Eva se okamžitě obrátila na Adama a podala mu ovoce; 4) jiní muži zmínění v 1. knize Mojžíšově také prožívali tento odvěký problém Adamova mlčení, což naznačuje, že jeho mlčení se stalo u jeho mužských potomků běžným způsobem jednání.
Adam, nositel obrazu, se svému obrazu vzpírá
Nejprve se podívejme na bezprostřední kontext příběhu. Porovnejme 3. a 1. kapitolu 1. knihy Mojžíšovy. V Gn 1 se Bůh zaměřuje na tmu a chaos: “Země byla pustá a prázdná.” Víme, že Bůh stvořil svět jedinečným způsobem. Promluvil do tmy a vnesl do ní řád, krásu a vztah. Zidé mají pro Stvořitele zvláštní označení: “Ten, který promluvil a jeho slovem vznikl svět.” Tento Bůh používá řeč k tomu, aby ustanovil vztah. Neustupuje před tmou a chaosem, ale promlouvá do ní. A po své stvořitelské činnosti zachovává den odpočinku. V Gn 3 Adam — stvořený k obrazu Božímu — jedná naprosto rozdílně než jeho Bůh. Podobně jako v 1. kapitole i ve 3. kapitole začíná příběh chaosem.
Adam se projevil jako mlčenlivý, pasivní muž. Podobně jako mnozí muži v dějinách byl fyzicky přítomen, svými city však nikoli. Ustoupil do pozadí, místo aby se postavil doprostřed jeviště. V první kapitole Bible se Bůh staví doprostřed všeho dění a svým slovem mění pustinu v ráj. Adam naopak ustupuje. Jeho hřích začíná mlčením. Měl hovořit, neřekl však nic. Poslouchal hada, slyšel odpověď své ženy, přijal ovoce a pak jedl.
Než Adam snědl ovoce, třikrát se zachoval pasívně.
Boží slovo vytvořilo z chaosu svět, Adamovo mlčení do světa vneslo zpátky chaos. Pamatujme, že Bůh použil řeč, aby vybudoval vztahy, zatímco Adamovým mlčením byly tyto vztahy vážně narušeny. Bůh po své stvořitelské činnosti odpočinul, Adam následkem svého mlčení tvrdě pracoval. Adam zničil ráj, protože odmítl něco udělat. Adam, nositel obrazu, nezrcadlil svým jednáním svého Boha, neboť se rozhodl být nepřítomen, být zticha a zapomenout na Boží přikázáni.
Adam mlčel nejen při rozhovoru Evy a hada, ale také ve vztahu se svou ženou. Vůbec jí nepřipomněl Boží slova. Vůbec ji nevyzval k pohledu z širší perspektivy. Nepřipojil se k Evě v odporování hadovi. Pasivně poslouchal, co říkala, místo aby si s ní promluvil ve vzájemné úctě.
Jak jsme natom my?
Použiváme slova mluvení k ničení vztahu jak to udělal had v rájí nebo je použiváme k budování vztahu.
Proto muži hledají únik ve své práci, zálibách a sportu. V tom, co není tak důležité jako vztah. Mlčení a únik se tak stává naší nejlepší obranou proti strachu.
A právě zde je problém. Mé mlčení je obranou proti chaosu, nikoli vstupem do něho. Když odmítneme vstoupit do zmatku svého života, přicházíme o nevšední příležitost. Bůh stvořil muže ke svému obrazu, aby tvořili, měli vliv a zanechávali odkaz. Stvořil muže, aby přinášeli vykoupení tragickému světu. Stvořil je silné, aby mohli chránit hranice lidí kolem nich. Stvořil je, aby měli vizi pro druhé lidi.
Avšak každý muž pocítil dotek tragédie. Byl poškozen ze strany svého otce, matky, prarodičů, manželky, dětí, nadřízených nebo obchodních partnerů. Každý muž si je přespříliš dobře vědom toho, že tento svět je nebezpečný. Zná nebezpečí, která se skrývají ve vztazích a v práci. Mnozí muži jsou přesvědčeni, že zmatek ve vztazích a nejistota v pohledu do budoucnosti je může zničit. Zůstávají proto zticha. Když však muži mlčí, popírají Boží existenci a dobrotu. Tato myšlenka mi dělá starosti. Považuji se za člověka, který věří v Boha. Když však mlčím, žiji jako ateista: Vydávám svědectví o svém přesvědčení, že chaos je mocnější než Bůh.
Řeč je bránou k budování vztahu. Mlčení tuto bránu zavírá. Hebrejšký Starý zákon nás učí, že slova nás vyvádějí z ticha a spojují s Bohem. Síla a moc slova dává příležitost přinášet život tam, kde dosud vládne smrt. S nabízenou příležitostí však také přichází vážné varování. Naše mlčení ničí.
Řeč tvoří. Přestože jsem mlčenlivý muž, chci být mužem, který hovoří, který je přítomen a — podobně jako Bůh — dělá něco z ničeho.
Bůh muže volá, aby mluvili do tmy, pamatovali na to, kdo je Bůh a co zjevil o životě, a s tímto vědomím vstupovali do svých vztahů a povinností s Kristovou tvořivou silou.
Bůh nás povolává, abychom překročili hranici Adamova mlčení. Máme se s naprostou důvěrou odevzdat Bohu a v takto nalezené svobodě životolárným slovem vstoupit do hlubin nebezpečné nejistoty. Může přitom jít o něco tak prostého, jako je věnovat svému dítěti vice pozornosti neo o něco tak hrozivého, jako je otevřít srdce tam, kde to nemusí být vítané.
Ale právě v tom je háček, když chceme překročit hranici Adamova mlčení — cítíme strach. Rozhodnutí chovat se mužně tvoří zdravý strach. Shledáváme, že neexistuje žádný soubor pravidel, jimiž bychom se mohli řídit v oblastech, do nichž máme vstoupit. Zároveň však vytváří smysl pro očekávání. Když se rozhodneme hovořit do tmy, Bůh nám dodá odvahu. Nikoli pouze takovou, která uklidní rozklepané nohy, ale odvaha, která nám na nich umožní jít vpřed.
Je to zajmavá situace. Když muži ve víře kráčejí vpřed, stále více si uvědomují, jak potřebují Boha, a proto ho ještě intenzivněji hledají.
Když ho hledáme celým svým srdcem, nacházíme ho. Tak zní zaslíbení.
Muži, kteří během svého života hledají Boha, se pomalu mění z obyčejných muži na starší — zbožné muže, kteří vědí, co znamená někomu důvěřovat, když neexistuje plán, podle něhož by se dalo jít. Stávají se z nich duchovní otcové, kteří neváhají vstoupit do tmavých jeskyní, odkud jejich dětí utíkají. Proměňují se v rádce podobné Kristu, kteří promlouvají do rtmy s autoritou, a nikoli s touhou ovládat, s laskavostí, a nikoli níčívou silou, s moudrostí, která skrze zmatek proniká ke kráse, která je za ním.
Cesta k pravé mužnosti vede úzkou branou, skrze plné a naprosté odevzdání Bohu. Cesta za touto branou přináší svobodu promlouvat do tmy jako ti, kteří slyší a odrážejí hlas Boha, na něhož nezapomínají.
- z knihy "Adamovo mlčení", Navrat domu 1998.