Když se jednoho trenéra ptali, jak vybudovat vítězný tým, řekl: „Mojí prací je přimět muže, aby dělali to, co dělat nechtějí, kvůli dosažení toho, po čem vždycky nejvíc toužili.“ Každý chce vyhrávat, ale ne každý chce dřít. Každý chce být nejlepším, ale ne každý chce pro to udělat maximum. Mnozí chtějí dosáhnout velkých výsledku, ale málo je těch, kteří odhodlaně, úmyslně, vytrvale trénují a připravují se na zápasy.
Náš křesťanský život je jako život sportovce, který musí cvičit, aby obstál a vyhrával. Proto apoštol Pavel řekl Timoteovi: „cvič se ve zbožnosti“ 1 Tim 4:7. Používá slovo gymnasia-gymnasium -což znamená tělocvična. Tělocvična pro duši. Řečtí čtenáři moc dobře věděli, co to znamenálo, protože tělocvičná byla centrum občanského života ve městě.
Co tím myslel: “cvič se ve zbožnosti.“
Cvič – vyžaduje opakovanou činnost, takže mysl a příslušná svalová skupina společně pracují reflexivně a automaticky. Je to kombinace vytrvalosti a dovednosti.
Se (sebe) -Nikdo to nemůže udělat za vás. Nenajdete tam nikoho, kdo by za vás držel dietu, ani nikoho, kdo by za vás chodil běhat. Ne, je to na vás.
Takže proč cvičit? Sportovec, atlet, tenista trénuje, aby získal medaili, pohár, a byl nejlepším. Proč křesťan se má cvičit ve zbožnosti? Aby rostl, rozvíjel se, nezakrněl, ale stal se podobným Kristu.
Někteří si ale myslí, že musíme zápasit o svou dokonalost. Pro ně je duchovní kázeň a duchovní disciplina jako kliky nebo náboženská cvičení, kterými by bili svá těla a mysl k pokoře. To je více gnostická teologie než křesťanství. To, čím se křesťanství odlišuje od jiných náboženství, je náš cíl - ne morální dokonalost (i když náš charakter poroste) ne klid ( i když se staneme pokojnějšími) ne být v nějakém transu, kde nabíráme energii z vesmíru nebo od neznámého zdroje.
My nechceme cvičit, rozjímat, abychom se vyprazdňovali tak jako jóga propaguje, že si musíš mysl vyprazdňovat, a pak i tak vypadáš a jednáš....
Ne!!! My cvičíme sami sebe, abychom se naplnili Božím duchem, jeho myšlenkami jeho slovem, Bohem samotným. My se máme cvičit, abychom poznávali Krista a stávali se Jemu podobnými.
V čem se máme cvičit? Ve zbožnosti. Co je ale zbožnost? Zeptejte se svých přátel, co si myslí o významu slova „zbožnost“. Představuje si mnicha, který se zřekl světa a za zdmi kláštera se modlí, medituje a pobrukuje si písně. Jiní si představí lidi, kteří neselhávají, mávají Biblí a dělají „dobré skutky“, jsou naivní, moralisté a otravně nevinní a nudní. To není zbožnost, o které mluví Bible, ale možná nějaký druh fanatismu. Být křesťanem není o tom být fanatikem, divným, otravným, naivním kostelním člověkem.
Bůh nás volá k životu, ne k popření naší osobnosti, ne k nudě, ne k odstranění radosti ze života. Zbožnost je neznámý pojem a docela divný pojem ve světě. A v církvi? Víme co to je? Pokud ne, tak jak toho potom můžeme dosáhnout?
Někdo popsal zbožnost takto: „Není jen vnější uctíváni, ani pouhý koncept Boha, ani ctnost, ani ideál, související s gnostickou filosofií sebezapírání, která hodnotí fyzický svět jako špatný. Skutečná zbožnost, která je zrozena z víry, zahrnuje každodenní jednání, postoje, slova a myšlení, které uctívá Boha jako Stvořitele a Vykupitele.“
„Pravá zbožnost neodvrací lidi od světa, ale umožňuje jim žít v něm lépe a dodává jim touhu a snahu ho napravit.“ W. Penn
Díky milosti, kterou máme v Kristu, duchovní discipliny, učednictví neučiní nic více proto, abychom byli Otcem přijati. Pán Ježíš to už pro nás všechno udělal.
„Zbožná“ osoba je taková, která přestane být zaměřená na sebe a zaměří se na Krista. Ježíš je naším dokonalým příkladem bezúhonné zbožnosti. Proto být „zbožný“ znamená podobat se více Kristu.
Apoštol Pavel větou: “cvič se v duchovní zdatnosti“ vyjádřil podobně to, co řekl Jan křtitel: Jan 3:30 On (Kristus) musí růst, já však se menšit.
Máme na co se těšit letos na stranách našeho církevního časopisů Rozsévač, protože po tomto úvodu budete moci číst články v čem se tato zbožnost projevuje v našem životě a v jakých oblastech, nebo jaké duchovní discipliny nám pomůžou v ni růst.
Budeme letos moci číst o tom, co v té tělocvičně pro duši dělat. A uvidíme, že duchovní růst znamená, že my se postupně menšíme a Kristus roste v nás. Cvičíme se ve zbožnosti, aby Kristus v našem životě rostl. A tento růst a proces, kterému říkáme zbožnost, se potom projevuje v našem myšlení, mluvení, cítění chování a jednání. Tak celý náš charakter bude proměněn. Zbožnost je tedy o osobní proměně, o růstu a duchovním rozvoji.
Cvič se ve zbožnosti! Když jsem před léty znovu četl knihu „Uspořádej svůj duchovní svět“ od Richarda Fostera měl jsem z toho velký užitek. Autor uvádí jak praktikovat několik duchovních disciplin, které popisuje a vysvětluje jako: rozjímání, modlitbu, půst, studium Písma a povzbuzuje k vedení života v prostotě, střídmosti, čistotě a službě. Klasické disciplíny duchovního života, o kterých dále budeme letos v Rozsévači číst, nás volají k tomu, abychom nezůstávali jen u života na povrchu, ale ponořili se hlouběji. Nejsou určené pouze duchovním velikánům, ale všem, kteří chtějí rozvíjet svůj duchovní život. Potřebujeme si uspořádat svůj duchovní svět v tomto roce. Potřebujeme pochopit důležitost těchto duchovních disciplin nebo prostředků k formování našeho charakteru a být motivováni k cvičení ve zbožnosti či- dle Komenského praxis pietatis. Proč? Autor R. Foster říká:
„Prokletím dnešní doby je povrchnost. Hlavním duchovním problémem je touha po okamžitém uspokojení. Dnešní doba nepotřebuje větší počet inteligentních nebo talentovaných lidí, ale zoufale se jí nedostává lidi s hlubším charakterem.“
A právě k tomu nás cvičí zbožnost, “abychom ve své víře a vztahu k Božímu Synu postupně dosáhli stejné úrovně, plné lidské zralosti, dokonalého naplnění Kristem.” Ef 4:13, SNC.
- Nick Lica
BJB Karlovy Vary