Zjevení 2:1-7 

„Duchovní obnova sboru“ je téma, které budeme probírat až do adventu. Každou neděli budeme vycházet z jednotlivých poselství k sedmým církvím ze Zjevení. Nemám jiný výhled pro náš sbor než duchovní obnovu kazatele, starších, vedoucích, rodin, mládeže a každého jednotlivce. Toto téma ukončíme na začátku prosince Dnem půstu a modliteb zaměřených na duchovní obnovu. Těším se z toho co Bůh chce dělat v našem sboru a v našem životě pokud se mu bez rezerv odevzdáme.

Co říká Kristus dnešní církvi? Odpověď na to budeme hledat každou Neděli ráno v Zjevení 2-3. Modleme se aby toto slovo ze základu obnovilo náš sbor a duchovně nás posunulo dál a blíž k Bohu.

Z Ostrova Patmos první zastávka naší cesty k duchovní obnově je Efes. Jeho světla jsou tím prvním, co je vidět už od moře. Není tedy náhodné, že Efez byl vybrán, aby představil prvotní církev, nositelku prvního světla. Důraz tohoto dopisu je položen na myšlenku prvního v pořadí. Je to skutečně údobí první lásky. Efez znamená v řečtině „žádoucí“. Zápal je ještě horoucí a vzpomínky čerstvé (Zj 2,5). Je to církev, která znala dobu apoštolů (2,2) a jíž byla právě svěřena pochodeň. Je to také církev prvních obrácených pohanů. Historický Efez reprezentuje etapu prvotní církve. Efezské shromáždění se radovalo z hvězdnatého vedení apoštola Pavla jako jejího zakladatele, práce Timoteja a sám apoštol Jan jeko jejich pastýř. Jestliže i oni, kteří byli věřícími ihned druhou generací za apoštoly, se jim řeklo, že ztratili počáteční lásku, tím více toto nebezpečí hrozí nám dnes!

Jejích situace

Efes je církev, která žije aktivitou, každý den se tam něco děje, má skutky a úsílí a vytrvalost. Když Kristus říká, že někdo má vytrvalost tak je to pochvala a velké ujištění. Kdo by netoužil po takové pochvale přímo od Krista. Na tomto sboru si Kristus váží, že trpěl pro Jeho jméno a nepodlehl únavě. To jsou jistě hezké věci o které máme usilovat také, vždyť živá víra se projevuje skrze skutky, a navíc tento sbor byl nekompromisní k učení Nikolajtů. Protože tady v Efesu apoštol Pavel trávil dva roky ve své misijní činnosti můžeme se jistě domnívat, že tento sbor byl rostoucí a početný. Pokud takový sbor se srovnával s jinými, a pokud se díval na to co dosáhl, měli na co být hrdí. A pokud k tomu dodáme, že Efes byl čtvrté město co do velikosti v Římské říši s počtem obyvatel okolo 250 000, tak najednou je nám jasné, že mnozí by si možná přáli být v takovém aktivním a početném sboru, v důležitém centru tehdejšího světa a s velkou tradicí na apoštoly Páně.

V činnosti a aktivitě může ale být i jedno nebezpečí. Může to vést  k zaneprázdněnosti. Co to znamená? Znamená to, že skutky, úsilí a vytrvalost se stanou naším cílem. Cílem křesťanského života nejsou skutky, ale láska k Bohu a k blížnim. Můžeme pro Pána dělat, ale nebýt s ním. Můžeme si myslet, že On chce naši činnost, aktivitu a opomeneme, že On chce nás. Na druhé straně činnosti, aktivita nám může dát určitý pocit bezpečí a jistoty, ale Bůh se dívá na motivy našeho srdce. Je to velmi lehké být zaneprázdněn pro Pána a nemít vztah s Ním. Vím to z vlastního života, protože za prvé to hrozí mě. Práce pro Pána, ale nenahradí lásku k Pánu.

Efes se soustředil na závod a zapomněl na cíl. Efes je sbor, který má úsilí, vytrvalost, skutky, ale nemá lásku. Jak jsme na tom my? Co máme a co nám chybí? „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.“ „Lidé nemusí mít miliony v penězích, ale můžeme a musíme se stát milionáři v lásce.“(Ernst Thrasolt).

Bůh dá Efeský sbor na svojí váhu a na jedné straně je láska a na druhé ostatní. Není to vyvážené jako tomu bylo kdysi a proto jim také nabízí řešení jejich stavu. Řešení, které Pán Ježíš nabízí Efeskému sboru platí i pro nás. K duchovní obnově a k návratu vedou tři kroky které jsou prezentované v 5. verši.

1. Rozpomeň se (2:5).

Rozpomeň se na na co? To znamená, že byli výšky. Byli jednou v dobrém stavu. Co je první láska? Je to oddanost Kristu, která často charakterizuje nového věřícího: je to vroucí, nepotlačovaná, nadšená, a otevřená láska. Měli jsme ve svém životě lepší duchovní stav? Rozpomeň se na začátek své cesty, na ty chvíle kdy jsi uvěřil. Rozpomeň se s jakým nadšením jsi chodil do sboru, do mládeže a jak jsi hořel láskou. Rozpomeň se na tu počáteční upřímnost a jistotu, že jsi novým člověkem, že máš nový začátek, že jsi nové stvoření. Duch Boží naprosto v tobě žil a ty jsi věděl, že tě vede, usvědčuje a Boží slovo tě oslovuje. Modlitba byla tak normální jako dýchání. Rozpomeň se na to kdy jsi byl pokřtěn/a, na tu radost a vděčnost, že patříš do Boží rodiny.

Efeský sbor je napomínán Kristem, ne protože nedělal, ale protože neměl. Nebyl horlivý v lásce. Vztah s Bohem je na prvním místě. Ve vztahu k Bohu jde více o bytí než o dělání. Když s druhou osobou, se kterou sdílíš život nejsi, i kdybys dělal a vydělal nevím co, přestává to mít cenu. Kolik žen touží, aby jejich manžel byl s nimi, trávil s nimi více času. Jak poznáme, že nemáme počáteční lásku? Rutina a setrvačnost! Motor je vypnutý jedeme na neutrál. Jaký je užitek, mít naleštěné auto, a nebýt schopný ho dát do pohybu, protože nemáš benzín! Nebo ještě horši, dojde ti benzín na pustém místě a jedeš ze setrvačnosti... Mě se to v létě stalo. Byl jsem na dálnici, kde benzínky nejsou často jako u nás a cítím že auto mi už tak netáhne a najednou se mi rosvítila kontrolka, že je třeba natankovat a já věděl, že do dalšího velkého města mám daleko. Se strachem jsem prohlížel každou vesnici zda nenajdu čerpací stanici, až jsem si řekl: musím to risknout a vyjet z dálnice, abych tady nezůstal a musím najít čerpací stanici. Potom jsem poznal rozdíl. Když auto má plnou nádrž, poznal jsem, jak táhne a má sílu.

Efes měl přesně tento problém, rosvítila se jim kontrolka, že je málo paliva a že ze setrvačnosti nejde dlouho jít. Co ty a já? Čerpáme sílu z Pána a z jeho slova, nebo náš duchovní život jede pouze ze setrvačnosti? Jak nad tím zvítězit? Rozpoměň se!

Počáteční láska nám nesmí zevšednit, protože je to cesta k pádu. Nesmíme zapomenout, že Křesťanství je osobní vztah s Bohem, ne obchod s ním. Každý vztah byl na počátku vřelý, čerstvý; počáteční láska měla jiskru, dynamiku, nadšení a vášeň. Vzpomínáte jaké to bylo, když jste uvěřili? Jak všechno nové bylo, každé poznání, výklad Božího slova probudilo ve vás chuť dostat víc. Každé obecenství bylo místo, kde jste museli být, protože jste nechtěli přijít o nic, co Bůh vám chce dát. Počáteční láska? To je očekávání, radost, nadšení a přirozená touha sdílet s dalšími radosti z perly, kterou jste našli. Rozpomeň se na to jak přirozené bylo někomu říct co jsi prožil a jakou změnu jsi zažil. Rozpomeň se! Máš na to se rozpomenout? Nemáš takové výšky? Tak potom byl jsi spasen? Prožil jsi radost z toho, že ti Bůh odpustil a adoptoval do své rodiny? Pokud nemáš na co si rozpomenout tak je tu velký problém. Pokud ano tak je to dobře a můžeš udělat druhý krok.

2. Navrať se!

Všechny tyto kroky jsou aktivní slovesa. Je to něco co máme dělat my. Pokud od té počáteční lásky uplynuly roky nebo desítky let, Boží slovo k tobě je “navrať se”. Nehledej výmluvy, vysvětlení ani ospravedlnění a ni se nesrovnávej s ostatními. Pokání je osobní věc. Máme se dívat pouze na sebe a ná Pána. To je slovo do církve, ne k nevěřícím. Mimochodem slovo pokání je použito v Novém zákoně spíše pro křesťany v průměru na sedmi ku jedné.

 

Na sedm výzev k pokání pro křesťany je jedna výzva pro nevěřící k pokání, takže rozsuďte sami kdo se má navrátit k Bohu, přece ti kteří ho znají. Nemůžeš se navrátit někam, kde jsi nebyl. Tato výzva k návratu obsahuje osobní rozhodnutí. Marnotratný syn, „šel do sebe“ a udělal rozhodnutí, které změnilo jeho život. Řekl: “vstanu a půjdu ke svému Otci”. Ano my potřebujeme udělat totéž: jít do sebe a uvědomit si , že křesťanství není na prvním místě dělání, ale bytí. Bytí cele pro Boha. Ovoce v našem životě budou díky tomu, že “zůstáváme” v Pánu, ne že jsme zaneprázdnění pro Pána. Návrat obsahuje také obrat. Jít do sebe znamená zastav se abys ses mohl otočit. Máme tu tendenci dělat cokoliv než zůstávat… Ano k tomu nás volá dnes Pán. Jan 15:4  “Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně.“

Náš pokrok duchovní je vždy v návratu. To není krok zpět, jak se to může zdát, ale správný krok k nebeskému Otci. „K Bohu se přibližujeme nikoliv kroky, ale láskou“- Augustin. Efezský sbor neztratil vytrvalost, ale ztratil blízkost. A o to jde v návratu, o obnovu blízkosti.

Na každého křesťana číhá jedno nebezpečí: že nám vztah s Bohem zvadne a ztratí se nadšení a radost z Pána. Kytky ve květináči se musí občas zalít jinak ztratí svou vůni.

Když Bůh nám říká „navrať se“ říká jinými slovy: „nechci být Bohem jen pro Neděli, nechci být Bohem jen pro naléhavé případy, jen pro sváteční chvíle, nechci být jen vysvoboditel z problémů či maléru. Já jsem tě stvořil a spasil pro lásky plný vztah.“ Nechceš se navrátit? Nechceš Mi být blíž? Jakub 4:7 říká: „ přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ Jsme Bohu blíž jen tak, jak chceme, abychom byli. On ale čeká na náš návrat a tak jak marnotratný syn, který se navrátil k Otci a mnoho získal i my z návratu k první lásce jen získáme. Náš nebeský otec nás čeká s otevřenou náručí. Proč to neuděláme? Mnohdy se nechceme vrátit a zažít lepší věci s Bohem protože se možná bojíme důvěrnosti. Zvykli jsme si Boha příliš nepustit do některé oblasti našeho života. Starší bratr marnotratného syna, nešel někam pryč z domova, ale jeho vztah k otci nebyl o nic lepší než vztah mladšího bratra. I on potřeboval návrat domů, i když byl doma, i on potřeboval obnovu vztahu a znovu zažít tu radost že i jeho miluje otec. Návrat je rozhodnutí a krok k Otci. Jakubův 4:5  Či myslíte, že nadarmo je psáno: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil´?

Možná si říkáš, ale z čeho máme činit pokání, vždy já jsem celkem dobrý člověk chodím do tohoto sboru léta, v čem je problém? Máme činit pokání z nepřítomnosti radosti nebo svědectví, z absence víry a naděje, z nepřítomnosti služby a obětí, z nedostatku lásky a svatosti, z absence vydaní se a povzbuzovaní druhých, z nepřítomností modliteb a víry. Čiňme pokání z přítomnosti pohodlnosti, chamtivosti, a pokrytectví, ze spousty výmluv a pýchy a nestálosti. Pokání je změna. Je to radostná změna a změna k lepšímu. Je to změna priorit, změna myšlení, změna hodnot, postojů, změna chování a změna slov. Duchovní obnova začíná pokáním.  “Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy.“ Skutky 3:19 Ježíš říká: Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a třetí krok:

3. Jednej jako dříve.

 “Proto si vzpomeň, odkud jsi spadl a čiň pokání a první skutky.“ (NBK) Rumunský překlad říká: „obrať se k počátečním skutkům“. Jednat jako dříve, znamená dělat skutky, které pramení z lásky, skutky, které jsou obléknuté láskou, skutky, za které jsi nečekal odměnu. Můžeme se navrátit? Máme k čemu?

Je rozdíl dělat něco, protože musíš nebo z donucení, nebo udělat totéž, protože chceš a z lásky. Efez měl velké skutky, aktivity ale polevili v lásce. „Můžeš být tak zaneprázdněný pro Boha, že přestaneš se z něj radovat.“ - R. Warren Pán říká: „Vzpomeňte si, jak to s vámi bylo, jděte do sebe a navraťte se k činorodě lásce“(SNC). Nepovolal jsem tě k povinnosti, ale ke svobodě! Jako křesťané potřebujeme neustále umět rozlišit mezi akutním a důležitým. To je tak velký rozdíl jako mezi podstatným a bezvýznamným.

 Matouš 11:28  Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." Mat 11:30. Ano to je to co chce Pán; to je řešení zaneprázdněnosti a přehnané aktivity nebo nudné pasivity; vztah s Bohem není o povinnosti ale o svobodě, není o tom, abys stíhal víc, ale o dělaní toho co je důležité; a vztah s Bohem má primární důležitost. Když tomuto vztahu nevěnujeme čas, zvadne a zevšední a Bůh nechce být na vedlejší koleji. Proto přemýšlejme dnes v čem potřebujeme jednat jako dříve?

  • Možná je to náš vztah k Bibli. Krmíme se Božím slovem? Síla pochází z pokrmu. Boží slova jsou duch a život.

  • Možná že je to modlitba, kde potřebujeme návrat. Když Bůh říká „modlete se neustále“ znamená doslova modlitbou žít. To dokážeme jen tehdy, když nás motivuje láska k Bohu.

Duchovní obnova nastane tehdy, když se na Boha, církev, Křesťanský život a Bibli nebudeme dívat jako na povinnosti, ale jako na příležitosti. Povinnosti nás brzy začnou nudit a vadit nám. Příležitosti mají v sobě jiskru výsady a očekávání. Každý všední den se proto stává novou výsadou žít a oslavovat Boha svým jednáním, rozhodnutím, skutky, slovy nebo myšlenkami.

 

Pro veřejnost byl Efezský sbor úspěšný, před Kristem selhal, protože selhali v lásce. A to je bod progresivního pádu. Tak jako rodiče mohou svým dětem říci nejenom co je těší, ale také co vidí, že je nezdravé a škodlivé, o to víc nebeský Otec má právo do života sboru mluvit, ba i něco vytknout, protože my to víme, že to udělá pro naše duchovní a věčné dobro.

Proto varování je tvrdé: Zjevení 2:5  “Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš.“ Jiný překlad říká: „Nebudete-li činit pokání, hrozí vašemu sboru zánik.“ (SNC). Takže slyšme co Duch praví našemu sboru: Tomu kdo zvítězí dám jíst ze stromu života v Božím ráji“.

Víte co znamená návrat k té první lásce. Být do Krista zamilován! Možná že to zní divně, ale právě to Efezskému sboru chybělo. Jak jsme na tom s láskou, která hoří? Hoří to nebo je to jen malý plamínek nebo nepříjemný kouř. Co znamená milovat Krista nadevše?

  • Když někoho miluješ, rád o něm mluvíš a rád na něj myslíš.

  • Když někoho miluješ, rád o něm slyšíš a rád o něm čteš

  • Když někoho miluješ, rád ho potěšíš a máš rád jeho přátele.

  • Když někoho miluješ, záleží ti na jeho cti a jsi rád s ním.

  • Když někoho miluješ, jsi ochoten pro něho něco obětovat.

  • Když někoho miluješ, rád s ním mluvíš.(J. C. Ryle)

To je to co chci, abychom teď dělali. Sami sebe zkoušeli a v modlitbě vyznávali své hříchy , činili pokání a znovu se vydali Bohu. Vyznejme mu lásku a prosme o návrat k prvotní lásce a duchovní obnově našeho života a našeho sboru.