Lavička zamyšlení

"Lavička zamyšlení" je název krátkých čtení které vzníklo  z touhy, abychom  se záměrně zastavili na chvili, posadili a naslouchali Bohu. V tomto rychlém světě se potřebujeme  pravidleně zastavit a "sednout na lavičku" a na chvíli se ztišit. Potřebujeme se naladit na Boží hlas, přemýšlet, číst a modlit se - proto tento název.

Tato zamyšlení smějí být použity jen s uvedením jména autora (Nick Lica) a zdroje (www.nicklica.com).


Abramovo zapochybování o Boží ochraně.

„Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu." Gen 12:13

 

Hlad v zemi zaslíbené! Ani země Kenaan není zahradou edenskou. A tak si čtenář může říci: „Do hladu, krize a problémů vede cesta víry a poslušnosti?“ Čekali bychom jiné přivítání Abrama v zaslíbené zemi – zemi požehnání. Místo toho nastal v zemi hlad. Abram se rozhodl řešit situaci tak, jak ji možná řešili jeho sousedé. Nečekal na Boží pokyn a sestoupil do Egypta. Tam Abram hledá řešení a východisko z hladu. Egypt v Bibli zastupuje svět, světáctví a světový systém bezbožnosti, sekularismu, humanismu, soběstačnosti a světových náboženství.

Najednou se ho zmocnil strach. Musel dělat kompromisy, které doposud nebyly nutné. Bál se o svůj život kvůli kráse své manželky. V Antice krásná žena pro panovníka znamenala zajistit si přízeň božstva. Abram si nemyslel o Egypťanech nic dobrého – mne zabijí a tebe si ponechají živou! Přes svůj názor na Egypťany se Abram rozhodl sestoupit do Egypta. Z místa uctívání sestupuje do míst, kde očekává vraždu, smilstvo a hřích. Abram je na začátku své cesty, proto jeho víra kolísá a nedokázal věřit, že ho Bůh ochrání a to i po tom všem, co mu Bůh zaslíbil. Z toho příběhu se můžeme poučit, jak lhaní a polopravdy zhoršují důsledky hříchu. Když Abram lhal, jeho problém se nezmenšil, ale naopak ještě víc zamotal. Zradil svou ženu, podvedl Faraona a zapřel svého Boha. Jeho cesta šla níže a níže. Čeho se bál, nakonec na něho dolehlo. Místo, aby bránil svou vlastní ženu, tak ji Abram vyměnil za své pohodlí, za svůj klid, za bohatství a přátelství s faraonem. Jeho hřích ale byl v tom, že spoléhal na člověka a Egypt, místo aby důvěřoval Hospodinu.

Jedním rozhodnutím si člověk dokáže zkomplikovat život, pak se zamotá, trápí a neví jak z toho ven. Proto je nutné na křižovatkách života, čekat na Boží vedení a jeho pokyn jít či nejít určitým směrem. My děláme rozhodnutí, potom naše rozhodnutí dělají nás.

Ps 37:5 Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.

N. Lica

Nejen mít požehnání, ale být požehnáním.

„Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ 1Moj 12: 2

Výzva k opuštění, odříkání a odchodu, byla velká. Podobné ale bylo i zaslíbení, které Abram dostal. Abram musel opustit tři věci: rodiště, zemi a dům svého otce. Na druhé straně požadavku stojí také tři úžasné, do slova „velké“věci, které Bůh pro něho udělá. Učiní ho velkým národem, požehnáním a dá mu velké jméno.

Bůh měl od začátku na mysli dobro a požehnání celého světa. I když na první pohled vypadá těžké „opustit a jít“ později se ukáže, že to stojí za to. Bůh nám nedá něco menšího než to, co jsme pro něho opustili (Mt 19:29). Spíše naopak: naplňuje naše potřeby a časem poznáme, že jeho plán s námi je příjemný, dobrý a dokonalý, tak jako je i Jeho vůle (Ř 12:2).

Abram nemusí usilovat „učinit si jméno“, jak to dělali lidé v předešlé kapitole, když kvůli tomu budovali věž. On raději dovolil Bohu budovat svou víru, neusiloval o postavení, nýbrž o poslušnost. Tímto dovolil Bohu, aby ho On sám učinil známým. Boží plán přináší naplnění a je to vždycky větší naplnění, než naše osobní. Abram byl požehnán, aby se stal požehnáním pro druhé lidi. V Abramovi se dostane Boží nezasloužené milosti a dobroty všem čeledím země.

Člověk hledá požehnání a smysl života ve vědění (Gen 3) v krvi, jíž chce zúrodnit zemi(Gen 4) a v plození a v plodnosti (Gen 6) v moci nepřemožitelnosti (Gen 11). V Abrahamovi však Hospodin sám ze své lásky a moci připravuje požehnání pro všechny. Tak dnes my můžeme vyznávat, že Boží požehnání je skrze nás pro druhé. K tomu jsme i my dnes povoláni: stát se požehnáním pro druhé. Největším požehnáním člověka je mít Krista. Jen díky němu se můžeme stát požehnáním pro ostatní lidi kolem nás. Cesta k tomuto požehnání ale nevede jinak než skrze poslušnost, oběť a oddanost Bohu a jeho slovu. Ef 1,3. „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.“

N. Lica

J 6,1-15, Jak řešit krize

Slovník definuje krizi jako: akutní nedostatek něčeho, ztracení rovnováhy, tlak nebo těžkou situaci. A tento text přesně něco takového popisuje. Učedníci navrhli řešení: „propusť je, ať si sami poradí“, „potřebujeme získat více peněz“, „máme něco, ale je to málo“. Někdy chceme řešit krize pohledem do minulosti (pesimismus) nebo pohledem do budoucností (optimismus). Naděje a optimismus jsou sice dobré věci, ale to nestačí k vyřešení krize. Jak Ježíš řešil krizi? Pohledem do přítomnosti! On řešil konkrétní potřebu a nedíval se na to co bylo, ani na to jak bude, ale dívat se na to jak je. On začal tím co měl: 5 chlebů a 2 ryby. On vezme naše málo a dá nám jeho hojnost. Dar tohoto chlapce bylo tak cenný pro Ježíše, jako ten drahý olej, kterým Maria pomazala Ježíšovy nohy. Možná v krizových situacích budeš mít také málo, jen par lidí, kterým důvěřuješ a ještě modlitbu. Začni s tím co máš! Hledej pomoc a podporu u Boha, ale také u lidí, a nechej se od dalších lidí podpořit na modlitbách.

Pro přímé má pohotovou pomoc, je štítem těm, kdo žijí bezúhonně.“ Př 2,7

Spolupracovat s Ježíšem znamená udělat si náš díl a on udělá svůj.

N. Lica

 

 

„I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ 1Moj 12:1

 

Velké poslání vždy v Písmu začíná přípravou a posláním. Zde Bůh oslovuje Abrama a říká mu, že má opustit svou zemi, má se oddělit od domu svého otce a jít do země, kterou mu Bůh ukáže. Vím, co znamená opustit své rodiště, svou zemi a dům svého otce, neboť jsem to před 20 lety také prožil. Není jednoduché udělat takové rozhodnutí, které vyžaduje mnoho odříkání a obětí i dnes. Přijal jsem to jako Boží plán pro mne.

Abram to ale měl mnohem těžší. Musel všechno opustit a vydat se na cestu bez mapy, bez GPSky, bez domluvené rezervace, aniž by měl představu, kam půjde, a k neznámému cíli. Přemýšlejme o tom, o co Bůh Abrama vlastně žádal. Bůh mu neukázal, jak nasytí nebo zaopatří jeho rodinu. Neřekl mu, jak daleko půjde. Řekl mu na začátku jen dvě věci: „Jdi,“ a „Já ti ukážu cestu.“

Kdo z nás by se na takovou cestu vydal? To byla jistě největší výzva pro Abrama. V podstatě Abramovi řekl: „Chci, abys mi od tohoto dne nadále svěřil všechny své zítřky. Po zbytek svého života vložíš svou budoucnost do mých rukou, jeden den za druhým. Žádám tě, Abrame, abys odevzdal svůj život tomuto zaslíbení, které ti dnes dávám. Pokud se k tomu zavážeš, požehnám ti, budu tvým průvodcem a povedu tě na místo, které sis nikdy nedokázal ani představit.“

Místo, kam chtěl Bůh Abrahama dovést, je místo, kam chce dovést každého člověka i dnes. Bůh má svůj plán s tvým životem. Je to dobrý plán. Chce ti ukázat něco, co teď nevidíš. Chce ti dát něco, co si teď ani neuvědomíš. Chce při tobě také naplnit něco, o čem jsi nesnil. Jsi ochoten ale opustit to své? Jsi ochoten opustit své plány, své cíle, své představy, a přinést je Bohu a říct: „Odevzdávám ti je, Pane. Chci jít po cestě, kterou máš pro mě zvolenou. Buď mým vůdcem na cestě do zaslíbené země. Přijímám tvé povolání a poslání sloužit Tvým záměrům a Tvým cílům“

Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.“

Nick Lica

J 5,31-47, Ježíšovo svědectví

Svědek je osoba, která podává věrohodnou výpověď o nějaké závažné věci. Důležitý je zejména očitý svědek, který vypovídá o něčem, co sám viděl, slyšel a zažil. Jelikož Židé chtěli Krista zabít, protože nazýval Boha vlastním Otcem (5:18) teď čekali jak se obhájí a kdo dosvědčí pravdivost slova a skutků, které činí. Jan byl mocným svědkem, který poukazoval na Krista, ale On musí mít větší svědectví. Jeho božství, poslání a služby musí být potvrzené z vyšších autorit než lidských.. Jeho svědectví je trojí. Za prvé jsou to skutky které činil (36). Tyto velké a výjimečné skutky mají za úkol potvrdit jeho božský původ. Jsou ukazatelé na to, že je kým se prohlásil, že je. Druhý svědek jeho poslání je sám Bůh otec (37). On svědčí o Kristu tím, že ho poslal a protože slyší jeho hlas a spatřil jeho tvař, to je dostatečný důkaz Otce o jeho původu a poslání. Kristus proto hledá Boží slávu, ne lidskou ani svojí (44). Na druhé straně jeho obvivňovatelé tyto skutečnosti nikdy neprožili (37). Třetí mocné svědectví je Písmo (39). Písmo svědčí o Kristu. Odmítnout Krista znamená nevěřit Písmu (46). Jinými slovy Kristus říká, že je vzájemná jednota mezi jeho svědky. Buď je přijímáte všechny tři, a přijímáte i mě, nebo se to vše obrátí proti vám (45).

Ž 119:129 Tvá svědectví jsou divuplná, proto je má duše zachovává.

-N. Lica